Komentář k reportáži ZAJÍMAVÝ MAJETEK SVAZU KLUBŮ MLÁDEŽE, vysílané na programu ČT 1 dne 4.dubna 2011

       V reportáži byly proti sobě postaveny dva subjekty, na jedné straně Svaz klubů mládeže, který se ustavil v roce 1968 za Pražského jara a na druhé straně společnost vedená panem Ivanem VOVESNÝM. Tyto dva subjekty vedou mezi sebou spor o vlastnictví budovy "babský ranč" na Filipově huti na jihozápadě Čech.
       Jestliže je cílem reportáže nestranné posouzení sporu tak, aby si divák mohl udělat na věc svůj osobní názor, potom je nutné seriozně hodnotit obě strany sporu. Že tomu tak nebylo, je zřejmé z vlastní reportáže, a že tomu asi tak nebude, bylo pro mne signálem již při vlastním natáčení dne 10.3.2011, kdy redaktorka Rebeka Bartůňková jednoznačně naznačila, na které straně v připravované reportáži stojí, či nestojí, i když konkrétní protistrana nebyla jednoznačně jmenována a identifikována.
      Jedna strana sporu byla podrobena, možno říci, dosti značné kritice, zatímco o druhé straně jsme se nedozvěděli prakticky nic.
      Co říci ke kritice Svazu klubů mládeže? Je nutné rozebrat tvrzení, že jde o organizaci mládeže, která je spojena pupeční šňůrou s tehdejším ČSM a pozdějším SSM. To je totiž nepřesné zjednodušení a zkreslení skutečné reality a především vývoje ve společnosti v letech 1963-69, kdy země sama měla uvnitř svého nesvobodného politického dění snahu o evoluční změny poměrů, nastolených stalinistickým komunistickým pučem v únoru 1948. Toto období vyvrcholilo v roce 1968, kdy bylo násilně potlačeno okupací vojsky Varšavské smlouvy a kdy hlavní roli v této násilné okupaci sehrál tehdejší Sovětský svaz v čele s Leonidem Brežněvem. Pražské jaro je a bude trvale zapsáno do dějin Československa jako období, ve kterém se lid vzbouřil proti násilí politické zlovůle a sám se snažil o nápravu věcí veřejných. V rámci tehdejších poměrů nešlo o destabilizaci společnosti, ani její ekonomické základny, ale naopak šlo o hledání nových cest ve spravedlivém a objektivním řízení společnosti, a to jak po stránce politické, tak i po stránce ekonomické, to vše na bázi demokratických idejí a principů. Zda tato snaha byla reálná, či nikoli, může zůstat trvale na úrovni diskuzí a pochybností, její historickou hodnotu však nelze popřít.
       V této době vzniká celá řada mládežnických hnutí s novým zaměřením a snahou o politickou nezávislost na leninské filozofii, tehdy ještě ne příliš hlasitě proklamovanou, obnovují svoji činnost i historické organizace, jakými jsou JUNÁK a SOKOL, některé nové organizace navazují na předmnichovské tradice, jako např. ČTU (Česká tábornická unie). Pochopitelně tyto organizace sdružují mládež, která se v letech 1948 - 67 angažovala v ČSM. Jinde se totiž angažovat nemohla. Těžko např. říci, že v JUNÁKU pokračovali vlčata a světlušky z let před nacistickou nadvládou, těmto lidem bylo v roce 1968 více jak 40 let, takže se těžko mohli stát novými mladými skauty - vlčaty a světluškami. Do JUNÁKA tudíž přešla mládež z Pionýra a z ČSM a nikdo je neposuzuje jako svazácké struktury. Podobně tak mládež v nově vzniklých mládežnických organizacích přešla do těchto nových uskupení. Rozdíl je pouze v tradici jednotlivých organizací. Poúnorový režim chtěl mít mládež stoprocentně organizovanou a tak zvaně pod svou kontrolou, avšak ve skutečnosti značná část mládežníků stála pod svazáckým praporem pouze formálně. Proto využila v roce 1968 nové možnosti a hodlala se od všudypřítomné leninské filozofie distancovat a přivítala tak nové i staronové formy pro svou organizovanost.
       Co lze říci o druhé straně sporu? Z reportáže jsme se pouze dozvěděli, že jistá společnost vedená panem Ivanem Vovesným si v roce 2003 v dobré víře zakoupila nemovitost a během následujících čtyřech let do ní investovala více jak 17,0 mil.Kč. Toť vše. Co je to ovšem za společnost redaktorka buď zkoumala nebo nezkoumala, ale její kredit nám nesdělila. Nevíme např., jaké finanční zdroje tato společnost má a jak k nim přišla, jaké je její společenské poslání a co dobrého pro společnost vytváří. Na fotografii budovy uveřejněné v reportáži jsme se pouze dočetli, že prostory jsou k pronajmutí. To je trochu málo pro to, abychom se ve sporu lépe orientovali, zvláště známe-li v posledních 20-ti letech celou řadu různých podvodníků a podvodných společností, kteří a které profitují nezákonně na celé řadě majetků. Již sám způsob "for rent" zavání ve sporu určitou nespolehlivostí, zvláště stojí-li na straně jedné obecně prospěšná společnost a na straně druhé podnikatelský subjekt.
       Starosta Modravy Antonín Schubert si tak trochu protiřečil, když jednou říká, že tam nikdy žádná mládež nebyla, podruhé však připouští, že tam nějaké mládežnické snahy zaregistroval. Od roku 1968 uplynulo více jak 40 let, pana Schuberta bych odhadoval na padesátníka, tak co si asi desetiletý chlapec může z roku 1968 pamatovat? Možná, že se ale o věku pana Schuberta mohu mýlit, i když asi moc ne. V čem se však budu asi těžko mýlit je skutečnost, že majetek Němců po roce 1945 byl zkonfiskován jinak, než znárodněním bolševickým režimem. Vyjádření starosty ponechat v tomto znění považuji za zavádějící.
       Historik Miroslav Vaněk a advokát Jan Pavlok byli ve svých stanoviscích opatrnější a z jejich vyjádření nelze dost dobře usuzovat, na kterou stranu se postavili a zda podle nich je či není ČMR SKM stará svazácká struktura. Tomuto přímému nařčení se oba aktéři vyhnuli, což dává  reportáži částečně i jiný rozměr.
       Starosta JUNÁKA Jiří Navrátil zhodnotil snahy skautské organizace v letech 1968-69 a i po roce 1989 o zpětné získání majetku, který jim byl několikrát zabaven. Tyto snahy vyšly JUNÁKU naprázdno. Tuto skutečnost však nelze v tomto komentáři blíže rozebírat, vyžaduje totiž více času i prostoru. Že by však JUNÁK věděl o SKM tak málo, jak to bylo v reportáži interpretováno, je nepravděpodobné, protože v letech 1990-91 a i v letech následných tyto organizace spolu na kauze navrácení majetku bývalého SSM velice úzce spolupracovaly.
       Pro úplnost a správnost je však nutno konstatovat, že nemovitost "babský ranč" do majetku bývalého SSM k 31.12.1990 nepatřila, takže se na ni ústav.zák.č.497/1990 Sb., o navrácení majetku bývalého SSM, nevztahoval, tudíž v daném sporu nejde o majetek bývalého SSM, ale o majetek, o který se vede soudní spor mezi dvěma subjekty. A v tom je nutno spatřovat "jádro pudla". Očekávalo by se, že investigativní novinařina bude sledovat soudní spor objektivně, neboť kdo je skutečným a oprávněným vlastníkem nemovitosti může posoudit pouze tento soud. Od toho ty soudy jsou a že to v tomto případě není jen tak jednoduché, ukazuje skutečnost, že soudní pře o majetek mezi ČMR SKM a inkriminovanými subjekty se táhnou již od druhé poloviny 90-tých let minulého století, tedy již více než 15 let. Tudíž nelze ani konstatovat, že by soudní jednání probíhala hladce bez řádného ověřování jednotlivých dokladů ze strany soudů, jak to hodnotil ve svém vystoupení Jan Pavlok.
       Pro objektivní zhodnocení takovýchto sporů se však nelze vyhnout závažné problematice, a to jak postupovat v případě, že nemovitost přešla od původního, a pokud soud rozhodne platného vlastníka nemovitosti, v rozporu se zákony několikrát na jiné subjekty, které s daným majetkem neoprávněně hospodařily a tento majetek provozovaly, byť třeba i v dobré víře. Je samozřejmě nelogické, že pokud majetek byl několikrát zhodnocen, bude takto zhodnocený majetek přiřčen oprávněnému vlastníku, předpoklad je, že na to snad naše zákony pamatují. Mohlo by se sice vycházet ze skutečnosti, že při jakémkoli převodu nebo prodeji je povinnost obou stran prověřit předem vlastnické vztahy, tudíž je  to pak jejich riziko nebo také jejich odpovědnost, to je možná logika věci, ovšem minulý režim nastavil některá pravidla ve vlastnických vztazích v rozporu se zdravým rozumem a dříve zaběhnutou praxí, takže jednotlivé strany třeba vůbec neměly možnost tyto vlastnické vztahy objektivně posoudit. Tato skutečnost v reportáži vůbec nezazněla, takže lze reportáž hodnotit jako ne příliš objektivní jednostrannou kritiku subjektu, kterému nikdo nemůže odepřít jeho práva daná platnými zákony v demokratickém státě.

Komentář vypracoval Ing. Vlastimil Pobořil
Datum : 11. dubna 2011