KAPITOLA 11 Změna v transformaci
11.1 Usnesení vlády ČR č. 598 z 21.10.1992
V předešlých kapitolách jsem se zabýval transformačními návrhy z let 1990-91 a z 1.poloviny roku 1992, kdy v procesu aktivně působili, kromě jiných orgánů, i zástupci občanských sdružení dětí a mládeže a kdy byla jistá snaha o majetkové vyrovnání se s těmi organizacemi, které v průběhu minulých 50-ti let o majetek přišly v souvislosti s nacistickou okupací a komunistickou totalitou, některé z nich i několikrát. V prologu této publikace jsem se zmínil o usnes.vlády ČR č.598/1992 a v průběhu dalších kapitol jsem toto usnesení několikrát citoval s tím, že jsem ho označil jako opatření, které bylo na hraně legislativních norem. Pokud říkám na hraně, tak je to řečeno velmi umírněně. V každém případě mělo negativní dopad pro občanská sdružení. A tak se v říjnu 1992 kolo dějin otočilo o 180 stupňů a oprávněné organizace utřely tak zvaně nos.
V dalším odstavci uvedu toto usnesení v maximálním rozsahu, některé body, pro jejich bezvýznamnost pro věc samotnou, vypouštím. Usnesení se týká majetku jak bývalé KSČ, tak i bývalého SSM :
USNESENÍ
VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY
ze dne 21. října 1992 č. 598
k využití majetku bývalé Komunistické strany Československa a bývalého Socialistického svazu mládeže v České republice
Vláda
I. souhlasí se zásadami využití majetku bývalé KSČ a bývalého SSM uvedenými v příloze č.1
tohoto usnesení;
II. ruší
1. Komisi vlády pro využití majetku bývalé KSČ v České republice zřízené dle usnesení vlády z 25. září 1991 č. 363 k dalšímu postupu při přebírání majetku podle ústavního zákona č.496/1990 Sb., o navrácení majetku KSČ lidu České a Slovenské Federativní republiky,
2. Komisi vlády pro dohled nad převzetím a pro rozdělení majetku bývalého SSM v České republice zřízené dle usnesení vlády ze 17. dubna 1991 č. 129 k návrhu postupu pro další využívání majetku bývalého SSM v České republice a dle usnesení vlády z 22. července 1991 č. 265 o změně názvu Komise pro převzetí a rozdělení majetku bývalého SSM
III. pověřuje
1. ministry pro hospodářskou politiku a rozvoj, práce a sociálních věcí a zdravotnictví společně rozhodovat o využití dosud nerozděleného majetku bývalé KSČ s výjimkou movitého majetku rozdělovaného podle usnesení vlády ze dne 6. května 1992 č. 334 a 335,
2. ministry pro hospodářskou politiku a rozvoj, školství, mládeže a tělovýchovy, práce a sociálních věcí a zdravotnictví společně rozhodovat o využití majetku bývalého SSM;
IV. ukládá
1. ministrům pro hospodářskou politiku a rozvoj, práce a sociálních věcí, školství, mládeže a tělovýchovy a zdravotnictví postupovat při rozhodování o využití majetku bývalé KSČ a SSM podle přílohy č. 1 tohoto usnesení,
2. ministru státní kontroly
a) ukončit činnost Komise vlády pro využití majetku bývalé KSČ a Komise vlády pro dohled nad převzetím a pro rozdělení majetku bývalého SSM v České republice,
b) dohledat majetek bývalé KSČ a bývalého SSM a kontrolovat jeho využití
c) připravit ve spolupráci s ministry pro hospodářskou politiku a rozvoj a školství, mládeže a tělovýchovy návrh zákona o zřízení fondu dětí a mládeže pro využití majetku bývalého SSM a předložit jej vládě do 16. listopadu 1992;
Příloha č. 1 k usnesení vlády ČR ze dne 21. října 1992 č. 598
(pozn. bod 1. se týká majetku KSČ – neuvádí se)
2. U majetku bývalého SSM
a) vlastníkem majetku převedeného z ČSFR do ČR je do rozhodnutí o jeho využití Česká republika, zastoupená ministerstvem pro hospodářskou politiku a rozvoj ČR, po schválení zákona o fondu dětí a mládeže a jeho zřízení tento fond,
b) majetek bude využit pro potřeby dětí a mládeže,
c) k vytvoření trvalých finančních zdrojů pro potřeby dětí a mládeže převede MHPR ČR podniky a hospodářská zařízení CKM, Mladá fronta, Stavocentrál, AGM a SÚZ bývalého SSM na obchodní společnosti, jejichž jediným vlastníkem a zřizovatelem bude Česká republika. Stanovená část finančních prostředků z jejich hospodářské činnosti bude převáděna na zvláštní účet MHPR ČR č. 10030 – 10026 – 001/0710 u SBČs, hlavního ústavu pro ČR. Tento účet včetně finančních prostředků na něm převezme po svém zřízení fond dětí a mládeže,
d) hospodářské zařízení bývalého SSM M – ART bude zrušeno likvidací v souladu s platnými předpisy,
e) ostatní nemovitosti a movitý majetek související s nemovitostmi budou formou pronájmu nebo výpůjčky poskytovány dětským a mládežnickým organizacím, jakož i organizacím, zajišťujícím činnost pro neorganizované děti a mládež s přihlédnutím k jejich aktivitě a potřebám. Smluvními podmínkami bude zajištěno jeho využití výhradně pro potřeby dětí a mládeže,
f) zbývající movitý majetek bude převáděn do vlastnictví dětským a mládežnickým organizacím, jakož i organizacím zajišťujícím činnost pro neorganizované děti a mládež,
g) movitý a nemovitý majetek nevyužitelný pro děti a mládež bude odprodán. Získané prostředky budou převedeny na zvláštní účet č. 10030 – 10026 – 001/0710 u SBČs, hlavního ústavu pro ČR,
h) z prostředků na zvláštním účtu č. 10030 – 10026 – 001/0710 u SBČs, hlavního ústavu pro ČR, budou poskytovány finanční prostředky na realizaci projektů rozvíjejících činnost dětí a mládeže.
Zvýrazněné pasáže mají čtenáře lépe orientovat a zdůraznit hlavní myšlenku této vládní normy. K bodu c) přílohy je nutno konstatovat, že ve výčtu podniků, hospodářských a účelových zařízení vypadlo z majetku Rekreačně vzdělávací zařízení Seč (RVZ Seč) o hodnotě 218.903 tis.Kč (viz odd.2.3, kap.II). Šlo o záměr nebo chybu? Mělo být, či nemělo být toto hospodářské zařízení převedeno na obchodní společnost? V letech 1990-92 hospodařilo RVZ. v červených číslech a navíc mu byly poskytnuty několikamilionové nenávratné dotace. O tomto zařízení není v usnesení žádná zmínka. To ukazuje, s jakou pečlivostí a kontrolou usnesení prošlo. Důležitější je však posouzení účelnosti bodů b), e), f), g) téže přílohy. Tyto body jsou ryze formální, neboť převedením podniků, hospodářských a účelových zařízení na obchodní společnosti již žádný majetek, se kterým by se dalo hospodařit jinak než v obchodních společnostech, nezůstal. Rovněž nelze pominout bod III/2 vlastního usnesení, ve kterém jsou určeny orgány, které budou rozhodovat o využívání majetku. Na smysl tohoto bodu platí i předchozí věta, ale především tam chybí nutnost o potřebné zangažovanosti, či spolupráci vlastních občanských sdružení. O všem tedy budou rozhodovat úředníci, kteří nepotřebují žádné konzultace právě s těmi, kterých se to týká.
11.2 Realizace usnesení vlády
Převedení podniků a hospodářských zařízení (CKM, RVZ Seč, MF, STC, AGM) na akciové
společnosti bylo provedeno ve 4.čtvrtl.1992, tzn. do konce roku 1992. Tento nepřiměřeně krátký termín, tj. od 21.10 do 31.12.1992, ve kterém byl transformační proces proveden, nevytvořil dostatečný prostor nutný pro zpracování potřebných podkladů, ekonomických analýz, propočtů a podnikatelských projektů potřebných pro objektivní zhodnocení transformace. To mělo nepříznivý dopad na startovací čáru restrukturalizovaných podniků. Celé toto pochybení, tj. limitování procesu nejpozději k 31.12.1992, a před tím vydání vládního usnesení, bylo zdůvodněno jedním paragrafem občanského zákoníku, který se ale předmětné věci vůbec netýkal. O tom jsem se zmínil v odst.17 kap.VII v souvislosti s odstoupením Miroslava Moravce z představenstev společností. V čem byl tedy onen omyl? Autoři obchodních společností si jako záminku vzali § 766 O.z. (obchodní zákoník), který ve svém odst.1 mimo jiné říká : zřizovatelé podniků (hospodářských zařízení) občanských sdružení podle hospodářského zákoníku převedou uvedené podniky na obchodní společnosti podle tohoto zákona a to nejpozději do jednoho roku ode dne nabytí jeho účinnosti; nestane-li se tak, soud nařídí likvidaci uvedených podniků. K tomu je třeba říci. Nový O.z. nabyl účinnost k 1.1.1992. Před ním platil zákoník hospodářský a podle něho byly zřízeny podniky konkrétních občanských sdružení. V tomto případě bývalého SSM. To byl v podání „autorů“ závažný důvod, jak obelstít řadu vysokých státních úředníků a i samotnou vládu Václava Klause, že jejich návrh je jedině správný a že již vlastně bije hodina dvanáctá. Když to neuděláme, soudy nařídí likvidaci a je po majetku. Ve skutečnosti ovšem funkce zřizovatele těchto organizací přešla v 1.čtvrtl.1992 na ministerstvo (MHPR ČR), tj. na stát a podniky bývalého SSM se staly státními organizacemi. Na tyto státní organizace se vztahoval § 761 O.z., kde se v odst.1 říká : právo hospodaření státních organizací s majetkem státu se řídí dosavadními předpisy včetně ustaveními § 64, 65 a § 72 až 74b hospodářského zákoníku. Na státní organizace tedy žádný termín neplatil a nehrozilo žádné prodlení, takže tento poplach „autorů“ byl buď jejich blbostí nebo záměrným podvrhem.
Omyl v záměně dvou paragrafů v tak závažné věci se zdá být neuvěřitelným rozhodnutím, že ve státní správě může dojít k takové absurditě. Existuje však o této skutečnosti důkaz, který cituji doslovně z písemné informace Bohumila Čiháka pro I.náměstka ministra Václava Kupku zpracovanou dne 3.8.1992 pod čj.: 519142/92. Tam se doslovně říká : „Bezodkladná nutnost transformace majetku vychází z Obchodního zákoníku 513/1991 Sb., a Zákona o živnostenském podnikání č.455/1991 Sb. Z ustanovení § 768 odst.4 vyplynulo povinnost podat návrh na zápis organizací do 6 měsíců od nabytí účinnosti tohoto zákona tj. do 30.6.1992. Podle § 766 odst.1 téhož zákona zřizovatelé podniků převedou podniky na obchodní společnosti nejpozději do jednoho roku tj. k 31.12.1992. Nestane-li se tak, soud i bez návrhu nařídí likvidaci uvedených podniků“. Kdo všechno se na tomto omylu nebo úmyslu podílel lze odvodit z toho, jak byl po 1.7.1992 organizován zvláštní odbor ministerstva. Funkci protektora tam vykonával Vlastimil Bezděk, neboť úroveň Bobbyho byla jistým způsobem podceňována, na odboru pracovali bývalý předseda SSM na VLK-u Petr Porák, právnička Ludmila Vaňková a právnické služby tam navíc externě vykonával Miroslav Moravec. Ten nakonec vzal tuto závažnou chybu na sebe. Bylo to v době, kdy se ministerstvo v roce 1993 v rámci poslanecké interpelace koaličního poslance zpovídalo za své chyby v parlamentním výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu. O této interpelaci jsem se již zmínil v odst. 09 kap. VI v souvislosti s poslancem Jiřím Karasem.
V odstavci 17 kapitoly VII jsem uvedl složení představenstev a dozorčích rad nově vzniklých organizací. Z toho dostatečně vyplývá, v jakém zájmu byly tyto akciové společnosti založeny. Bez zajímavosti není přecenění majetku na reprodukční pořizovací ceny, které byly výchozím podkladem pro stanovení základního jmění společnosti. Srovná-li se toto přecenění s pořizovacími cenami vedenými v účetnictví k 31.12.1991, dospějeme k následujícímu výsledku
společnost hodnota majetku (Kč) základní jmění (Kč)
pořizovací cena pořizovací cena
k 31.12.1991 *) vložená
CKM a.s. 525,046.000,- 462,339.000,- 344,245.000,-
RVZ Seč a.s. 218,903.000,- 207,272.000,- 224,951.000,-
MF a.s. 206,407.000,- 83,499.000,- 129,665.000,-
STC a.s. 108,672.000,- 65,049.000,- 85,730.000,-
AGM a.s. 53,339.000,- 44,920.000,- 35,562.000,-
c e l k e m 1.112,367.000,- 863,079.000,- 820,153.000,-
*) viz odd. 2.3, kap. II
Porovnat tato čísla pouhým sčítáním a odečítáním by bylo jistě zavádějící, vrátíme-li se k tabulce uvedené v odd. 2.3, kap.II, můžeme ale porovnat složení tohoto majetku v hlavních jeho položkách. Bylo jistě věcí metodiky, jaké položky se zařadí do reprodukčních pořizovacích cen a jak se tyto reprodukční ceny vypočtou, ale z ekonomického výsledku nemohly vypadnout žádné položky jenom tím, že se prostě vymažou. To je ovšem věcí účetnictví a jak to tehdy bylo, tak to bylo. Do toho bych se dnes už nepouštěl. Trochu jiná věc je, a nikoliv bez zajímavosti, jak se stanovili ty ceny reprodukční, především z majetku nemovitého, které tvořily podstatu základního jmění společnosti. Uvedu příklad na CKM a.s. Tam to skutečně bije do očí. Základní prostředky měly hodnotu 245,184.000,-, investice 215,081.000,-, celkem 460,265.000,- Kč. V základních prostředcích bylo několik hotelů (např. v Harachově, Mariánských Lázních, Karlových Varech, Na Slapech apod.) a celá řada dalších nemovitostí, které měly dohromady několikanásobnou cenu, než ta pořizovací. V první polovině roku 1992 jsme to odhadovali zhruba na půl miliardy. A k tomu ještě přistupoval v investicích rozestavěný hotel GLOBUS v Praze – Roztylých, který byl zkolaudován v lednu 1992 v hodnotě necelých 200 milionů. Celkem tržní hodnota základních prostředků byla odhadována na cca 700 mil.Kč. A celý tento majetek byl oceněn pouze na 344,245.000,- Kč, tj. jen na polovinu hodnoty nemovitostí a takto zaveden do základního jmění společnosti. Tento nelogický propočet můžeme posoudit na konkrétním případě hotelu Krakonoš v Mariánských Lázních. Jeho pořizovací hodnota činila 41,9 mil.Kč a CKM, a.s. ho koncem roku 1994 prodala za 94,0 mil.Kč. To potvrzuje právě ono stoprocentní podhodnocení. A co ostatní hodnoty CKM, např. její „know how“, které měla jak v České republice, tak i v cizině a jiné další atributy. Toto všechno zavání jistou pochybností o zodpovědném přístupu všech lidí, kteří se ve 4.čtvrtl.1992 zabývali realizací vládního usnesení. Otázkou, která nebyla zodpovězena a dostatečně prověřena a vyhodnocena s patřičnými dopady, zůstává spekulace, komu měly tyto chyby posloužit. Určitě ne veškeré mládeži, jak o tom byla ujišťována a ohlupována občanská sdružení, avšak nejenom ona, ale i vládní činitelé a většina politiků v Parlamentu ČR. A do čela tohoto oblbování se postavil ministr kontroly Igor Němec a druhé housle mu s ochotou fidlal Karel Dyba. A za jejich zády si mnuly ruce bývalí partajníci, kteří si již v té době místo rudé hvězdy na klopu připínali modrého ptáka.
V této počáteční fázi se nikdo nezabýval ekonomií podnikání, podnikatelské projekty nebyly, ty prostě v zájmu veškeré mládeže nějak vypadly. „Autoři“ to nepotřebovali, mezi nimi nebyli žádní odborníci na cestovní ruch, nadstavbové vzdělávání, nakladatelskou a vydavatelskou činnost, na stavebnictví i na zajišťování různých služeb. A právě to byly ty obory, ve kterých hospodářské organizace bývalého SSM podnikaly. Místo odborníků se toho chopili lidoví kontroloři, kteří, když šlo v jisté době o to někoho “zkontrolovat ve prospěch dělnické třídy“, tak se o to postarali. Ve své sebejisté naivitě a neodbornosti byli přesvědčeni, že to bude fungovat. Vždyť ještě v únoru 1995, tj. po třech letech, Karel Dyba prohlašoval: „Společnosti byly založeny proto, aby do nich vložený majetek byl co nejpřesněji zaevidován. Cílem bylo také, aby postupně nastal obrat v jejich hospodaření, odstraněna jejich ztrátovost a eventuální zisk pak využíván ve prospěch všech dětí a mládeže“ (viz odd. 10.2, kap. X). A toto prohlášení Karla Dyby vzniklo v době, kdy obchodní společnosti, po dvou letech své existence, vykazovaly své „zisky“ v červených číslech a kdy se jejich podnikání koncem roku 1994 zachraňovalo nezákonným prodejem nemovitého majetku. Tehdy bylo odprodáno 19 různých nemovitostí v pořizovací hodnotě (k 31.12.1991) ve výši 59,083.000,- Kč, za něž se utržila částka 123,317.000,- Kč (zase ten stoprocentní rozdíl) a ta kryla podle definice Karla Dyby tzv. eventuální zisk, který v té době součtově u všech obchodních společností činil ztrátu téměř 120,0 mil.Kč.
11.3 Společnost s ručením omezeným JUNIA
Založení této obchodní společností je samostatnou kapitolou a dokladuje rčení, že lidská blbost je nekonečná a bez blbů by to na světě nebylo to pravé. Ono také platí přísloví “kde blb, tam nebezpečno“ To mohu zodpovědně prohlásit, neboť jsem byl od ledna 1994 do března 1995 jednatelem této společnosti a měl jsem povinnost se omyly “autorů“ a ministerstva zabývat. Jak k tomu došlo, o tom se ještě zmíním. Teď se budu věnovat horroru, kterému se oficiálně říkalo založení společnosti s ručením omezeným. To označení s ručením omezeným vyjadřuje skutečnost, že celý proces byl skutečně omezený a dirigován jedinečně omezenými “autory“.
Dne 30.10.1992 vydal Karel Dyba rozhodnutí č. 321 (čj.: 519381/92), ve kterém pověřil JUDr. Františka Tůmu vedením přípravných organizačních prací a zřízením společnosti s ručením omezením. Na to dne 2.12.1992 navázalo další rozhodnutí č. 370 (čj.: 521068/92), ve kterém ustanovil k výkonu působnosti společníka v organizaci JUNIA s.r.o. ředitele odboru MH ČR Ing. Bohumila Čiháka, s odůvodněním, že podle usnes.vlády ČR č.598 ze dne 21.10.1992 je jediným vlastníkem a zřizovatelem Česká republika zastoupená ministerstvem. Současně téhož dne vydal tomuto pracovníkovi plnou moc k výkonu působnosti společníka. To byl začátek, kdy do hry začali hromadně vstupovat lidé z bývalého Výboru lidové kontroly (VLK-u). Tento tým předložil dne 14.12.1992 STANOVY společnosti, které byly ve své koncepci opsané z nějaké obecné předlohy a chyběla v nich logika smyslu společnosti. Tak např. zcela nelogické byly články Stanov o společnících, jejich právech, povinnostech, podílech a z toho dále vyplývajících orgánech, atd., neboť společník byl pouze jeden. Tudíž valnou hromadu tvořil pouze jeden člen, takže ustanovení o usnášení se tohoto orgánu, vyžadující poloviční nebo dvoutřetinovou většinu hlasů, se zdá být poněkud nešťastným, jak to kdysi definoval Vladislav Vančura. Nicméně byly tyto Stanovy v rozsahu 17 stran výchozím podkladem pro notářský zápis a jeho dva doplňky. Přestože ve Stanovách nebylo zmínky o předmětu podnikání společnosti, tak z notářského zápisu, pořízeného dne 17.12.1992 pod čj. Nz 1631/92 na Státním notářství pro Prahu západ, se dozvídáme, čeho všeho bude společnost schopna :
„ubytovací služby, hostinská činnost, silniční motorová doprava, poskytování software, elektroinstalatérství, stavitel, revize elektrických zařízení, výroba, instalace a opravy ústředního vytápění a větrání, montáž, oprava, údržba vyhrazených elektrických zařízení, ofsetový tisk, sítotisk, gumotisk, knihtisk, kamenotisk, zednictví, tesařství, obkladačské práce, pokrývačství, klempířství, vodoinstalatérství, holičství, kadeřnictví, kosmetické služby, opravy motorových vozidel, koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, kovářství, zámečnictví, sedlářství a chov koní“,
a to všechno ve prospěch veškeré mládeže. A nad tímto monstrem se měl povznášet pouze jediný muž jménem Bobby. Zřejmě asi těm bláznům musel při stanovení předmětu podnikání dojít dech, jinak by určitě pokračovali ve vymýšlení dalších disciplín. Při troše fantazie se mohly dostat na přetřes i takové profese, jako např. výuka letecké akrobacie na strojích z první republiky, či řízení atomových miniponorek na dně Tichého oceánu nebo střelba na živé indiánské terče ve střední Evropě a to pochopitelně opět ve prospěch veškeré mládeže. A proč by také ne? Vždyť logika říká, že bláznům se nemá odporovat.
Společnost byla zapsána v obchodním rejstříku oddíl RgC ve vložce 17 406 dnem 9.2.1993 s těmito tituly :
- Jednatel (statutární orgán) : JUDr. František Tůma, bytem Praha 4, Jordana Jovovo 3261
- Dozorčí rada : Ing. Vlastimil Bezděk, bytem Praha 4, Jarníkova 1874
Ing. Bohumil Čihák, bytem Praha 4, Táborská 3
JUDr. Miroslav Moravec, bytem Praha 4, Machuldova 596
Miroslav Blecha, bytem Jablonec nad Nisou, Na Ostrohu 11
Ing. Miroslav Lněnička, bytem Praha 4, Nikoly Vacparova 3272
- Společníci : Česká republika zastoupená Ministerstvem hospodářství ČR se
sídlem v Praze 10, Vršovická 65, zastoupené Ing. Bohumilem
Čihákem, bytem Praha 4, Táborská 3
- Výše základního jmění : 100.000,- Kč
Až sem se to zdá být, až na nějaké drobné detaily a předmět podnikání, tak nějak neškodné. Pro objektivnost je však nutno konstatovat, že soud jako předmět podnikání zapsal pouze „koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej – vyjma zboží uvedeného v příloze zák.č.455/91 Sb. a zboží tímto zákonem vyloučeného“. Soud však neposoudil rozsah podnikání, uvedeného v notářském zápise, jako šílenství chorých mozků, ale proto, že jednotlivé tituly nebyly doloženy předepsanými doklady, tj. v daném případě živnostenskými oprávněními. Fraška o ručení omezeném se začala odehrávat od počátku roku 1993 a trvala více než půl roku. Co se všechno za toho půl roku událo.
Rozhodnutím č. 12 ze dne 1.2.1993 byly zrušeny Správy účelových zařízení a to bez likvidace ke zpětnému datu 31.12.1992. JUNIA s.r.o. byla zapsána až 9.2.1993 a tudíž tady vznikla časová mezera 5-ti týdnů. Ale to nikomu nevadilo. Dne 22.2.1993 uložil Karel Dyba rozhodnutím č. 16 (čj.: 710996/93) převést právo hospodaření k nemovitému a movitému majetku bývalých Správ účelových zařízení SSM a k dalšímu dohledanému majetku bývalého SSM z Ministerstva hospodářství ČR na obchodní společnost JUNIA, s.r.o. Současně byla téhož dne uzavřena mezi ministerstvem a JUNIA s.r.o.smlouva o bezúplatném převodu práva hospodaření s majetkem České republiky. Tuto smlouvu označil v roce 1994 Nejvyšší kontrolní úřad za neplatnou od samého začátku. Do hry se touto smlouvou dostal majetek v pořizovací hodnotě 688.538 tis.Kč, a tento majetek měla obhospodařovat společnost, která za něj a i svou činnost ručila pouhými sto tisícemi. Dalším rozhodnutím č. 26 ze dne 4.3.1993 (čj.: 711258/93) pověřil obchodní společnost JUNIA s.r.o. v zastoupení ministerstva řešením pohledávek a závazků Správ účelových zařízení, převést od zrušených SÚZ finanční prostředky podle stavu k 31.12.1992 a k tomu datu ukončit činnost SÚZ a to přesto, že tyto SÚZ-y již jednou zrušil před dvěma měsíci. A tak bylo zrušeno něco, co již bylo zrušeno.
Když se hoši na ministerstvu probudili z poblouznění a uvědomili si, že provedené administrativní operace a vlastnické vazby tak obrovského majetku jsou na tenkém ledě, tak to chtěli zachránit něčím, co hraničilo již skutečně se zdravým rozumem.. Někdo tam přišel na to, že dvakrát zrušené SÚZ-y nejsou ve skutečnosti zrušené, protože jsou pořád funkční, neboť v usnesení obvodního soudu z 9.2.1993 bylo zapsání těchto organizací jako odštěpných závodu JUNIA s.r.o. zamítnuto a tudíž sedm organizačních složek, které s majetkem nadále nakládají, nejsou vlastně součástí JUNIA s.r.o. A tak opět zasáhl Karel Dyba a dne 6.5.1993 vydal další rozhodnutí pod č.47 (čj.: 712682/93), kterým zrušil, tj. znovu, tentokráte již po třetí, ke dni 31.5.1993 účelová zařízení SÚZ-y (sedm konkrétních organizací) a vložil ke stejnému datu veškerý majetek České republiky vedený v evidenci těchto zrušených Správ účelových zařízení do obchodní společnosti JUNIA, s.r.o. Do této společnosti pak vložil i další majetek, což byl pouze formální akt prakticky neexistujícího majetku.
V té době jsem byl již v kontaktu s některými členy Výboru nově ustaveného Fondu dětí a mládeže včetně s jeho předsedou Břetislavem Vernerem. Po několika jednáních se mi podařilo tyto funkcionáře přesvědčit, že vložit majetek SÚZ-ů do odchodní společnosti s ručením omezeným, je již definitivní konec ústavního zákona, neboť jde v daném případě hlavně o ten majetek, který měl být organizacím navrácen a rozdělen a že je tudíž již na nich, aby se ujali vesla a vymetli bývalé kontrolory někam do zámezí, nejlépe do hajzlu, jak to v padesátých letech říkal náš „milovaný“ odborářský president “Tonda Zápotonda“: „Vezmeme ocelové koště a vymeteme naše nepřátele z naší strany ven, tím končím, čest práci“. A tak se stalo, že Břetislav Verner přitlačil Karla Dybu k tomu, že ministr vydal dne 15.7.1993 (tj. počítaje od 6.5 po 70-ti dnech) Dodatek k rozhodnutí č. 47 (čj.: 712682/93), ve kterém, jak sám napsal, zrušil po jednáních se zástupci příslušných ministerstev a s výborem Fondu dětí a mládeže vložení nemovitého majetku bývalých SÚZ do obchodní společnosti JUNIA s.r.o. Tento nemovitý majetek tak zůstal ve vlastnictví státu a nastala tak nová naděje, že bude možno ještě něco podniknout.
V 1.pololetí 1993 tak došlo k chybám, které měly značný vliv na hospodaření s majetkem, za jehož ochranu zodpovídal stát. Začalo to smlouvou o bezúplatném převodu práva hospodaření, o které jsem se již zmínil v předpředchozím odstavci, pokračovalo to nesprávným řešením závazků a pohledávek a končilo praktickým zhroucením celého účetnictví bývalých SÚZ. Podrobně se tím zabýval v roce 1994 Nejvyšší kontrolní úřad a jeho výsledek šetření č.31/94 je uveden ve věstníku NKÚ, částka 4 na str. 225-231.
11.4 Stížnost Českomoravské rady Svazu klubů mládeže
Dne 26. dubna 1993 zaslala Českomoravská rada Svazu klubů mládeže Nejvyššímu kontrolnímu úřadu stížnost na činnost ministra Ing. Karla Dyby, odboru správy majetku SSM ministerstva a jeho ředitele Ing. Bohumila Čiháka. Tato stížnost má 4 strany a v tomto odstavci cituji tu část, která se týká de facto právě obchodní společnosti JUNIA, s.r.o. Cituji :
„Podáváme stížnost na činnost ministra Ing. Karla Dyby Ministerstva hospodářství ČR, odboru správy majetku SSM tohoto ministerstva a jeho ředitele Ing. Bohumila Čiháka. Naše stížnost se týká činnosti ve věci nakládání s majetkem bývalého SSM, při kterém dochází k porušování ústavního zákona č. 497/1990 Sb. a usnesení vlády ČSFR č. 902/90 a usnesení vlády ČR č. 598/92, jakož i dalších vládních usnesení ČR.
Jako občanské sdružení nejsme vázáni usneseními vlády. Usnesení vlády ČR č. 598 z 21.10.1992 nerespektuje ústavní zákon č. 497/90 Sb., zejména v jeho § 4, kde se jednak „stanoví rozdělení majetku tak, aby byl použit výhradně pro potřeby dětí a mládeže“ a jednak se kompetence stanovit rozdělení tohoto majetku svěřuje výhradně vládě ČSFR, byť po projednání s vládami republik, nikoliv však vládě ČR (samo usnesení vlády ČR č. 598/92 je tak protiústavní).
Podle usnesení vlády č. 598/92, příloha 1, odst. 2c) měly být bývalé jiné státní organizace Správy účelových zařízení převedeny na obchodní společnosti, jejichž jediným vlastníkem a zřizovatelem bude Česká republika. Toto ustanovení bylo porušeno tím, že SÚZ-y nebyly převedeny na obchodní společnosti, ale z rozhodnutí ministra MHPR ČR č. 321 ze dne 30.10.1992 byl dán souhlas se zřízením společnosti s r.o., která bude vytvořena z majetku bývalých Správ účelových zařízení. Převedení organizace na obchodní společnost a zřízení nové obchodní společnosti nelze považovat za jedno a totéž. Tato změna by si vyžádala projednání podle bodu III/2 vlád. usnesení č. 598/92. Máme podezření na zneužití pravomoci veřejného činitele Ing. Karlem Dybou ve funkci ministra pro hospodářskou politiku ČR.
Ing. Bohumil Čihák, pracovníci jeho odboru a pracovníci nově založené obchodní společnosti JUNIA s r.o. na pokyn Ing. Bohumila Čiháka, nás během měsíců října 1992 – března 1993 nutili k tomu, abychom JUNIA s r.o. respektovali ve smyslu vlád. usnesení č. 598/92. S ohledem na skutečnost uvedenou v předešlém odstavci jednali tak v rozporu s tímto vládním usnesením. Svědčí o tom mimo jiné i Smlouva o bezúplatném převodu práva hospodaření ev.č. 012-001/93 ze dne 22.2.1993, uzavřená mezi MH ČR a JUNIA s r.o.
Stížnost potom pokračuje rozepsáním dalších detailů a zjištění, které má ČMR SKM k dispozici. V závěru je vznesen požadavek, aby NKÚ stížnost prošetřil a výsledek prověrky pokud možno se stěžovatelem ústně projednal. Výsledek ovšem nepřinesl nic pozitivního.
Tento příklad ukazuje, že občanská sdružení nemusela mlčet, ale mohla mít určitou šanci, kdyby byla ve svých požadavcích aktivnější a nenechala se exekutivními orgány zatlačit do role poslušně mlčícího stáda. Ta síla tady v letech 1991-92 určitě byla. Na druhé straně se však u některých funkcionářů občanských sdružení vyskytovaly poraženecké nálady a přesto, že s transformací schválenou vládou nesouhlasili, smířili se s tím, že věc se nemůže vynutit nátlakem, ale že je potřeba určité taktiky, slušnosti a diplomacie. Ukázalo se však, že taktika, slušnost a diplomacie může platit pouze ve slušné společnosti. Pokud stojím proti grázlům a gaunerům, pak veškeré servítky musí jít stranou. V letech 1992 a 1993 byla ale ještě jiná doba a vůči vrchnosti nadále přetrvávala poslušnost a servilnost zavedená totalitou v letech komunistické diktatury.
11.5 Aféra Jaroslava Hutky
Transformace schválená vládou ČR v říjnu 1992 neunikla kritice, nejdříve pochopitelně u samotných občanských sdružení dětských a mládežnických organizací, později se ke kritice přidaly sdělovací prostředky, pak si začali tento rozporuplný akt uvědomovat někteří poslanci Parlamentu ČR a kritice se nevyhnuli ani některé známé osobnosti.
Probírat se všemi novinovými články o majetku bývalého SSM by vydalo na celou knihu, jejich rasance byla různá, kritická slova padala na vládní úředníky různých úrovní, nevyjímaje těch nejvyšších. Mezi vrcholy této kritiky patří článek, který se objevil v jednom regionálním listě v březnu 1996. Exilový písničkář Jaroslav Hutka poskytl redaktorovi Jindřichu Háskovi rozhovor v „Příbramském deníku“. V tomto rozhovoru říká písničkář doslova: …. „Igor Němec, Dyba, Benda, to mám pocit, že jsou opravdoví gauneři. A Dyba? Ten je úžasnej v tom, jak rozpustí komunistickej a svazáckej majetek, a kam ty prachy přišly, nikdo neví. Já ho nechci podezírat, že z toho něco má, ale vypadá to, jako kdyby z toho něco měl ….“
Tato Hutkova slova nezůstala bez reakce samotného ministra a měla dohru u soudů. Ve 43 týdnu roku 1997 napsal do časopisu RING komentář redaktor Ladislav Novák. Říká v něm :
“Karel Dyba zažaloval nejen hudebníka, ale i novináře, který rozhovor zpracoval, a příslušný deník, kde materiál vyšel. U soudu však najednou vše probíhalo jinak, než jak si v té době, tehdy již exministr, představoval. Advokáti obžalovaných, jejichž podklady vypracoval bývalý Dybův kolega z vlády Jan Kalvoda, během líčení postavili Dybu několikrát na pranýř a pokládali mu velice nepříjemné otázky. Dybovi odpovědi pak v sále vyvolávaly bouři smíchu a veselí. Problém bývalého majetku SSM však až taková legrace nebyl. Sám Karel Dyba na otázku, kam šly peníze z prodeje tohoto majetku, nedokázal odpovědět. „Z hlavy to nevím, ale vše, co jsem udělal, schválila vláda. Na všechno jsou dokumenty.“ Kdyby nešlo o majetek v hodnotě více jak tři miliardy korun (včetně Slovenska – pozn.autora), asi bychom nad naivitou exministra mávli rukou. Protože se však jedná o ohromnou sumu peněz a o desítky či stovky nemovitostí a objektů, které měly sloužit dětem a mládeži, jde o jeden z největších skandálů. Otázka, kdo je gauner a proč, je v tomto ohledu na místě.“
Článek byl velice obšírný a byla v něm shrnuta celá řada faktů z let 1991-95, které se týkaly majetku bývalého SSM Byl však napsán a vydán ještě v době, kdy kauza Hutka x Dyba nebyla ukončena. Případ se vlekl tři roky. Krajský soud v Plzni v listopadu 1998 rozhodl, že se Hutka musí Dybovi za některé ze svých výroku omluvit. Hutka se proti rozsudku odvolal a případ se dostal až před vrchní soud. Jeho verdikt, který dal za pravdu Hutkovi, je konečný a není proti němu odvolání. Vrchní soud v červnu 1999 zrušil předchozí rozsudek a současně zamítl i Dybovu žalobu. Odůvodnil to tím, že tisk má přinášet pravdivé informace a Hutka má zase právo na svůj názor vůči politikovi, který jej zastupuje Písničkář sám k rozhodnutí Vrchního soudu prohlásil: „Myslím, že je to moudré a rozumné rozhodnutí. Nečekal jsem to, ale je to příjemný precedens. My všichni si naše politiky povinně platíme z daní, oni nás zastupují, a proto by také měli být připraveni na naši kritiku. Uvítal bych polemiku s panem Dybou, ale ne žalobu. V pokročilejších demokraciích by taková žaloba byla politikovým pohřbem“.
V této souvislosti je zajímavý komentář Petrušky Šustrové uveřejněný v Lidových novinách dne 26.6.1999. Mimo jiné v něm redaktorka říká :
„Hutka v březnu 1996 řekl, že podle toho, co se dočetl v novinách, je Dyba opravdový gauner, zralý na prokurátora. Krajský soud v Plzni dospěl k názoru, že se zpěvák politikovi musí za tyto výroky omluvit, vrchní soud neshledal pro omluvu důvod. Znamená to, že si členové příslušného senátu také myslí, že Karel Dyba je gauner a zralý pro prokurátora? Možná ano, možná ne, to však není to nejdůležitější, oč v rozsudku – a v podstatě v celé kauze jde. Ukázalo se totiž, že soud nepokládá politika za nekritizovatelného poloboha a občana za pitomce. Informace, které o činnosti Dybova ministerstva přinášel tisk, byly skutečně znepokojivé; při reformě učňovského školství a zejména při předávání komunistického a svazáckého majetku došlo k tolika hrubým chybám, že se člověk musí hodně snažit a projevit hodně dobré vůle, aby je dokázal přičítat pouhé neobratnosti nebo neschopnosti. Rozsudek ale vyvolává dvě další otázky: bude někdo Dybu volat k zodpovědnosti? A nebyl-li gauner, ale jen neschopný člověk, jakou odpovědnost ponese strana, která ho na ministerstvo dosadila?“
Ještě bych citoval spisovatele Ivana Kříže, který svůj názor vyjádřil dne 3.7.1999 v časopise Rovnost. Spisovatel dospěl k těmto závěrům :
„Osobně si nemyslím, že je to důvod k jásání, když nám justice dopřeje až takovou míru svobody, že smíme neúspěšného ministra počastovat drsnou nadávkou (pozn. autora: je otázkou, zda výraz gauner je nadávka nebo klasifikace charakteru). Mnohem více by nás potěšilo, kdyby naše justice šla do důsledků a stanovila míru zodpovědnosti (případně trestu) pro takové případy, kdy osoba pověřená spravováním veřejného majetku či dohledem na něj způsobí, ať již z neschopnosti či zlé vůle, značnou škodu nám všem. Dyba byl ve své ministerské funkci pověřen správou majetku bývalé KSČ i bývalého SSM. Máme dosud v živé paměti, jak neuvěřitelně břídilsky si v této (a nejen v této) záležitosti počínal. Desítky milionů natekly do cizích kapes a další desítky, ba stovky milionů přišly vniveč lajdáckým hospodařením pověřených osob. Tím, že soud zamítl žalobu na zpěváka Hutku a zbavil ho povinnosti omluvit se za gaunera, uznal zároveň, že Karel Dyba se ve svém úřadě choval tak trestuhodně, že si lepšího ohodnocení nezasloužil. Když však soudce došel k takovému závěru, měl být důsledný a nařídit trestní stíhání, aby se zjistilo, zda milionové škody nám všem způsobil bývalý ministr z nedbalosti či zda se za rozkradením obrovského majetku KSČ a mládežnické organizace skrývají nekalé praktiky konkrétních osob. Na podobně nesmlouvavý postup naše veřejnost totiž dávno čeká. Zkrátka: než blahovolné přitakání že ano, že jednoho z odepsaných ministrů smíme napříště nazvat gaunerem, bychom raději od našich soudců slyšeli tvrdé rozsudky nad skutečnými gaunery, kteří s plnými kapsami nakradeného se nám drze smějí do očí,“
Z aféry Jaroslava Hutky lze vyvodit více, než osobní spor nebo názor jednoho člověka na jednoho ministra. Celá aféra ukázala, že někde na začátku se stala zásadní chyba a v důsledku této chyby pak došlo postupně k materiálním škodám. Horší však, než škody materiální, je morální devastace původní myšlenky, a to myšlenky na odčinění spáchaného bezpráví na mladé generaci za totalitního režimu. Tu chybu lze spatřit ve schválení usnes.vlády ČR čís.598 ze dne 21.10.1992 a otočením tak celého tříletého vývoje o 180 stupňů. Za to se však nemůže vinit pouze Karel Dyba. Za tuto trestuhodnou chybu zodpovídají především autoři vlastního návrhu, jejich šéfové a šéf nejvyšší a nakonec samotná vláda, která takový paskvil vůbec připustila. Svůj díl odpovědnosti připadá i na Komisi vlády, neboť lidé, kteří v této Komisi seděli, byli naprosto neschopní racionálního úsudku a rozhodování. Nechali se v říjnu roku 1992 rozpustit Igorem Němcem, který dospěl k závěru, že ti strejci nejsou schopni se dohodnout. A to tam seděli déle než rok. Komise nebyla komisí Němcovou, nýbrž komisí Pikhartovy vlády a České národní rady Dagmar Burešové. Tato politická garnitura naší mládeži něco slíbila a Komise byla tímto slibem vázána. Bohužel tento slib nedodržela a nakonec byl za celou tu trapnou komedii odsuzován jenom Karel Dyba, který na činnost Komise neměl prakticky žádné páky. Na jeho obranu musím však objektivně uvést skutečnost, že v prvním pololetí roku 1992 až do červnových voleb celý tým vedoucích pracovníků Dybova ministerstva, včetně samotné osoby ministra, plně podporoval činnost a koncepci, zpracovávanou na mnou řízeném odboru. Chyba Karla Dyby spočívá především v tom, že, když našeptavači z bývalého VLK-u dostali na svou stranu ambiciózního Igora Němce, měl tohoto chlapce Dyba vykázat do příslušných mezí, měl mu dát jasně na srozuměnou, že zpracováním koncepce je pověřen ON a nikoliv Němec a tudíž, že si do toho nenechá kecat. Václavu Klausovi to bylo podle mého názoru “šuma-fuma“, neboť od kauzy stál vždy mimo a tak hlavní roli v tom sehrál sám Igor Němec a Karel Dyba fidlal pouze druhé housle. Tato úloha byla Karla Dyby jistě nedůstojná, avšak nemohla ho zbavit jeho zodpovědnosti.