KAPITOLA 08 Návrh transformace – 1.etapa majetku

8.1  O problematice a důležitosti občanské společnosti

   Až do této chvíle jsem se ve svém vyprávění zabýval různými legislativními a organizačními opatřeními, které se v prvních letech po listopadu 1989 týkaly majetku bývalého SSM, a nemalou měrou i lidmi, kteří se v celé cauze profesionálně, nebo jako dobrovolní pracovníci, angažovali. Snažil jsem se s jistou dávkou kritiky analyzovat nedostatky a chyby, nejen ty objektivní, ale především ty suboptimální, neboli úmyslně špatné, které celý proces transformace v těchto letech provázely a které ve svém důsledku poškozovaly, ať úmyslně nebo nevědomě, nastupující demokratizační proces ve společnosti, především pak nově vznikající občanskou společnost. Řada vysokých politických funkcionářů té doby, někteří i v době současné, dávala a i dnes dává najevo svůj odpor vůči těmto občanským iniciativám, neboť je považuje za politicky nebezpečné pro své politické zájmy. Známý je v této věci rozpor mezi Václavem Havlem a Václavem Klausem, který tyto dva muže již v 1.polovině devadesátých let minulého století názorově odlišoval. Vzpomínám, když jsme po návštěvě Hradu dne 25.května 1994 soukromě  hovořili s presidentem Václavem Havlem a následně pak s pracovníkem Hradu Pavlem Novákem, tak shodou okolností ještě tentýž den se v pozdních večerních hodinách uskutečnila televizní debata obou politiků na toto téma, a Pavel Novák  nám potvrdil, že se Václav Havel pečlivě na tuto debatu připravoval, aby mohl čelit nepřijatelným názorům tehdejšího předsedy vlády ČR. Je dosti pravděpodobné, že i ono setkání zástupců historických mládežnických hnutí s presidentem republiky, které jsem stručně popsal v odst. 09 kap.VI v souvislosti s poslancem Jiřím Karasem, a kterému dám ještě samostatný prostor, inspirovalo Václava Havla ve večerní televizní debatě.

   Již v předchozích úvahách jsem napsal, že každá organizace, každé uskupení nebo jakákoliv společenská forma sdružování, které mají být životaschopné, potřebují pro svoji činnost určité materiální zázemí. Toto zázemí je vytvářeno nejen finančními prostředky, různými materiálními výhodami, jako jsou různé dotace, daňová zvýhodnění, přidělování grantů na specifickou činnost, dary, podpora od solventních mecenášů, ovšem těch důvěryhodných, nikoliv zlodějů a tunelářů, ale i z reálných příjmů realizovaných prostřednictvím vlastního movitého a nemovitého majetku. V této souvislosti jistě stojí za zmínku, proč po sametové revoluci dala nová politická elita přednost ekonomické transformaci, kterou někteří národohospodáři kritizují a považují ji za ekonomické dobrodružství, před právní ochranou majetku státu. A právě v rozporu se svým názorem nedala zákonem č.83/1990 Sb., o občanských sdruženích, těmto sdružením možnost získat pro svou organizaci finanční prostředky vlastní výdělečnou činností, především pak z majetku, který by měly tyto organizace ve svém vlastnictví. Snad proto, že by tato občanská sdružení nebyla závislá přímo na státu a mohla by tak státu svou případnou neposlušností nepříjemně vzdorovat ? Proto vzniká i otázka, proč Václav Klaus tyto iniciativy odmítá a dává jim ve společnosti pouze formální prostor, a vrátíme-li se k začátku svazáckého majetku, proč byl jeho přístup k této cauze jednoznačně rezervovaný a proč v něm připustil řešení odporující původní myšlence, dokonce možno říci odporující ústavnímu zákonu. A to nemluvě o jeho filozofii o čistých a špinavých penězích, kdy “získávání si peněz jak umíš a můžeš“ měl a mohl podpořit i u občanských sdružení.

Pozn.: píši-li o zákazu podnikání občanských sdružení, vycházím z názoru vlastních mládežníků, kteří poukazovali na zákon č.83/1990 Sb. v těchto paragrafech:

§ 1, odst.3

Tento zákon se nevztahuje na sdružování občanů

b) k výdělečné činnosti nebo k zajištění řádného výkonu určitých povolání,

§ 6, odst.2

Podle bodu f) musí STANOVY obsahovat “zásady hospodaření“,

§ 12, odst.3

Sdružení zaniká, zjistí-li ministerstvo, že sdružení vyvíjí činnost:

a) která je vyhrazena politickým stranám a politickým hnutím anebo organizacím, sdružujícím občany k výdělečné činnosti nebo k vykonávání náboženství nebo víry v církvích a náboženských společnostech (§1,odst.3).

   Je otázka, jak bylo možno z toho ven; “Sdružení“ na hotel Globus navrhovalo ustavit na  jeho provoz obchodní společnost, jejímž zakladatelem by bylo Sdružení (viz odd.9.41, kap.IX).

8.2  Počátky transformace

   Již v prosinci 1989 se na mládežnické scéně objevují staronová jména a staronové názvy mládežnických hnutí, které v době budování socialismu byly pro generace mladých lidí naprostým tabu. K životu se probouzí  JUNÁK – svaz skautů a skautek, Svaz klubů mládeže, Česká tábornická unie, následují křesťanská hnutí YMCA a YFCA, Liga lesní moudrosti (Woodcraft), JUVENA, organizace, které o majetek v minulosti přišly, některé dokonce i několikrát. Tyto organizace však pro svoje obnovení nemají vůbec žádné legislativní normy a musí svoje nové zmrtvýchvstání opírat o stávající komunistické zákony. Především ve svých oprávněných požadavcích na navrácení svého původního majetku narážejí na naprostou nepřipravenost společnosti na dlouho očekávané politické změny. Diskutabilní otázkou zůstává a ještě dlouho asi zůstane fakt, proč demokratická část světa, která bojovala na zničení totality representované Velkým bratrem a navíc na „věčné časy“, nebyla schopna připravit v jednotlivých porobených zemích garnituru odborníků, kteří by byli postaveni do čela privatizačních ekonomických programů. Otázka to není vůbec jednoduchá, a předmětem této historie není její analýza, je ji však nutno mít i v takové cauze, jakou je transformace svazáckého majetku, na zřeteli.

   Do čela organizací, které byly připraveny obnovit činnost, se postavili lidé, kteří byli v letech sedmdesátých, možno říct proti své vůli i proti svému svědomí, u toho, kdy soudruzi  Bilakové, Fojtíkové, Indrové, Himlové, Poledníkové, Varholíkové a jim podobní, v čele s novým generálním tajemníkem Husákem za podpory “Velkého Brežněva“   tyto organizace likvidovali, neboť nemohli připustit různorodost filosofických názorů v zájmové činnosti mladých lidí. A přesto, že Brežněv a Husák a jejich přisluhovači trpěli těžkou chorobou o jejich neomylné neomylnosti,  přesto se dopustili jisté chybičky, neboť “i chybička se vloudí“, když organizacím zakázali jejich činnost v roce 1970 pouze politickým usnesením, nikoliv zákonem. Ono to svým způsobem vyplývalo také z fenoménu moci diktátora. Toho si byli i nebyli vědomi staronoví lídři, kteří se v listopadu a prosinci 1989 vrátili na svá místa a této chyby, resp. skutečnosti, se snažili využívat ve prospěch svých organizací. Bohužel jejich tlak byl v zásadě jenom formální, což zapadá do kontextu o nepřipravenosti celé společnosti na přicházející změny.  Jejich přítomnost na nově se vytvářející politické scéně, přinutila svazácké bossy k tomu, že nabídli společnosti již v lednu 1990 jednání o majetku bývalého SSM u kulatých stolů. Byl to  určitým způsobem taktický tah svazáků.  A tak bez zásahu politické moci začala zespodu „bitva o majetek“. Kulatým stolům a majetko-právní unii je dán v této historii prostor v kapitole II. 

   Ještě je důležité vrátit se k problematice zák.č.83/1990 Sb., o sdružování občanů. V něm je zakotvena klauzule, ve které je ustaveno, že dobrovolné organizace ustavené podle zákona z roku 1951, které nezanikly, se považují za sdružení podle nového zákona a mají povinnost se znovu zaregistrovat. To z hlediska zrušení mládežnických organizací v roce 1970 bylo naprosto diskriminační, neboť vůbec nezohlednilo zlovůli tehdejších mocipánů. Ministerstvo vnitra ČR totiž pojalo politický zákaz činnosti tehdejších mládežnických organizací v roce 1970 jako jejich rozhodnutí o dobrovolném zrušení sebe sama a místo, aby těmto organizacím obnovilo činnost v rámci jakési nápravy chyb minulosti a satisfakce bezpráví,  přinutilo je k novému  založení jejich původních organizací. To je nejen tragikomické, ale naprosto paradoxní. V roce 1970 byly u jednotlivých organizací ustaveny tzv. likvidační komise, které sehrály tu mouřenínskou roli, ovšem z hlediska stanov neměli žádné pravomoce zasahovat tak brutálním způsobem do existenčních rozhodnutí příslušného sdružení. Všechny organizace, které po listopadu 1989 obnovily činnost jsou tak novými organizacemi, které pouze použily pro svoje označení původní název. To je z hlediska historické činnosti těchto organizací naprosto cynické a dehonestující nově a demokraticky se reformující společnost. Avšak i v tomto případě existuje výjimka. Tou je Českomoravská rada Svazu klubů mládeže. Ale i zde to trvalo prakticky 14 let, než se podařilo prostřednictvím soudní moci dosáhnout kýženého vítězství. Soud v Náchodě v žalobě ve věci vlastnictví “Zámku Atršpach“ rozhodnul v roce 2003 pod čj.: 8 C 142/2001–317 z        25.9.2003, že ČMR SKM byla v roce 1970 zrušena politickým rozhodnutím a nikoliv vůlí vlastní organizace, takže nezanikla a organizace z prosince 1989 je touž organizací, která vznikla v době Pražského jara. Toto rozhodnutí nespadlo samo z nebe, vyžádalo si 14 let tvrdého boje, vytrvalosti a neústupnosti vůči vrchnosti. Toto rozhodnutí 14 let po vydání ústavního zákona mělo a doposud má i pozitivní dopady do řešení žádostí a žalob na navrácení majetku, který ČMR SKM měla v letech 1968-70 ve svém vlastnictví. Bohužel ostatní organizace, především JUNÁK-svaz skautů a skautek, vzdali svůj boj o majetek příliš brzy, respektive za svá práva nebojovaly vůbec nebo nebojovaly alespoň tak houževnatě jako SKM. To byla velká škoda nejen pro samotné organizace, ale pro pozitivní vývoj v celém mládežnickém hnutí. A co to jenom chtělo ? Nejen lepší zákony po roce 1989, ale především neústupný boj s postkomunistickou byrokracií a chovat se jako vítězové a ne jako ušlápnutí prosebníčci.

8.3  Podetapa „listopad 1991 – červen 1992 (viz kap.I)

   Konečně se dostávám k řešení transformace, která sahá do období po listopadu 1989, a která byla násilně, ortodoxní partajníci by řekli kontrarevolučně, v její polovině koncem června 1992 přerušena a její výsledky protispolečensky revidovány.. K tomu je třeba uvést některé informace o organizačních podmínkách a tehdejším postupu a doplnit to, co již bylo napsáno v předchozích kapitolách. Federace v roce 1991 převedla kompetence do republik a v České republice bylo za tím účelem pověřeno MHPR ČR v čele s jeho ministrem Karlem Dybou. Vládním usnesením č.423 ze dne 23.10.1991 bylo tomuto ministerstvu uloženo :

1.  zabezpečit personální a materiální podmínky pro převzetí majetku bývalého SSM (náklady budou hrazeny z výnosů realizovaného majetku) a zajistit, aby

a) byl převzat majetek v souladu s bodem I tohoto usnesení  (pozn. autora tj. podle ústav.zák.č.497/1990 Sb.),

b) pro soustředění veškerých finančních prostředků z hospodaření a transformace majetku bývalého SSM zřídit zvláštní účet,

c) vypracovat návrh na využití jednotlivých převzatých podniků a hospodářských zařízení a předložit jej Komisi vlády pro dohled nad převzetím a pro rozdělení majetku bývalého  SSM v ČR,

d) převzít od komise federální vlády, řízené místopředsedou vlády, veškeré seznamy a podklady k převzatému majetku (viz usnes.vlády ČSFR č.430/1991 bod II/1a),

2.  spolupracovat s Komisí vlády pro dohled nad převzetím a pro rozdělení majetku bývalého SSM v ČR,

3.  spolupracovat s okresními úřady, Magistrátním úřadem a obvodními úřady v hlavním městě Praze při realizaci úkolů uloženým jim v bodě II/2 tohoto usnesení  (pozn. autora tj. povinnosti těchto úřadů),

4.      ve spolupráci s ministry financí, vnitra a státní kontroly vypracovat závěrečnou zprávu o převzetí majetku,

5.      spolupracovat s ministrem školství, mládeže a tělovýchovy při řešení využití majetku bývalého SSM.

   Na ministerstvu byly dne 18.11.1991 zřízeny dva zvláštní odbory, jeden pro majetek KSČ a druhý pro majetek bývalého SSM. Prvním úkolem odboru bylo navázat styky s Federálním ministerstvem financí (FMF) a se zmocněnci na majetku jmenovanými federální vládou a dohodnout postup pro předání a převzetí majetku do působnosti MHPR ČR. Za tím účelem byla podepsána dohoda mezi místopředsedou vlády ČSFR, FMF a MHPR ČR, evidovaná pod čj.: XI/1-30 761/1991 ze dne 23.12.1991. Vláda ČSFR uložila tento úkol místopředsedovi vlády ČSFR  RNDr. Jozefu Mikloškovi, DrSc. a místopředsedovi vlády a ministrovi financí ČSFR     Ing. Václavu Klausovi, CSc., a vláda ČR ministrovi MHPR ČR Ing. Karlu Dybovi, CSc. Dohodu podepsali Jozef Mikloško, Jaroslav Jurečka (v zastoupení Václava Klause) a Václav Kupka (v zastoupení Karla Dyby). Proč se nechal Václav Klaus a Karel Dyba zastoupit svými náměstky a Jozef Mikloško dohodu podepsal osobně, jistě odpovídá i skutečnosti, s jakou odpovědností oba ministři k úkolu danému oběma vládami přistoupili. Spekulativní mohou být různé domněnky, jistě však náměstkové ministrů jsou dostatečně kompetentní činitelé. Dohoda obsahovala mimo jiné tato ujednání :

   Do vlastnictví České republiky a do působnosti ministerstva pro hospodářskou politiku a rozvoj České republiky se z vlastnictví České a Slovenské Federativní Republiky bezúplatně převádějí :

1. jiné státní organizace (podniky a hospodářská a účelová zařízení bývalého SSM) podle § 1 ústav.zák.č.497/1990 Sb., (pozn.: vyjmenováno 15 zařízení, která jsem uvedl v bodě 13 kap.VII),

2. nemovité a movité věci, peněžní prostředky a majetková práva, vydané nástupcem Socialistického svazu mládeže, Svazem mladých, jeho orgány a organizačními složkami podle §2 ústav.zák.č.497/1990 Sb., převzaté zmocněnci a okresními úřady,

3. dvě třetiny zůstatku na účtu č. 1767-12128-001-558 vedeného  pro federální ministerstvo financí u Státní banky československé k 31.12.1991 na zvláštní účet ministerstva pro hospodářskou politiku a rozvoj ČR včetně přehledu o pohybu

4. dvě třetiny devizového účtu, který byl veden u bývalého ÚV SSM, ke dni 31.10.1991 na zvláštní účet ministerstva pro hospodářskou politiku a rozvoj ČR.

  Další podrobnosti z dohody neuvádím, pro pochopení problému je tato dílčí informace  dostatečná.

   V době od 18.11.1991 do 31.3.1992 jsme na odboru zajišťovali úkoly vyplývající z podepsané dohody, tj. převedení majetku z Federace do České republiky. Odbor do 31.12.1991 pracoval pouze ve dvou lidech, po 1.1.1992, se postupně personálně rozšířil o šest dalších spolupracovníků, z nichž tři měli vazbu na mládežnické organizace, konkrétně na JUNÁK-svaz skautů a skautek, Českou tábornickou unii a Svaz klubů mládeže. Přesto, že tyto tři pracovníky jsem předtím vůbec neznal, nesetkal jsem se s nimi ani při výkonu funkce vládního zmocněnce a do odboru je získal ředitel hospodářské sekce ministerstva, byl jsem později kritizován za to, že jsem se obklopil přáteli, kterým jsem chtěl majetek prodat. Toto směšné a zcela absurdní obvinění sehrálo i nezanedbatelnou roli, kdy plíživým způsobem byly ze hry vyšachovány dětské a mládežnické organizace. V roce 1994 jsem dokonce musel čelit nepravdivé kritice dvou sdělovacích prostředků. Záměrně používám číslo dvě, nikoliv slovo některých, neboť v té době byly sdělovací prostředky na straně Fondu dětí a mládeže, který se v letech 1993-95 snažil za podpory Parlamentu o nápravu chyb způsobených schválením a vydáním usnes.vlády ČR č.598/1992 ze dne 21.10.1992. Kritika, že jsem chtěl prodat majetek svým známým byla naprosto hlubokým omylem dvou redaktorů, pánů Radka Bajgara a Tomáše Feřteka, obou z Novy a Reflexu, protože jsem žádný majetek svým známých nehodlal prodávat. Nebylo to  vůbec v mé kompetenci, ale jako zodpovědný činitel ministerstva a bývalý zmocněnec Federální vlády jsem navrhoval majetek vhodný pro činnost dětí a mládeže převést bezúplatně do vlastnictví konkrétních mládežnických organizací, především těch, které o majetek za totalitních režimů přišly, některé dokonce i několikrát. Pánové Bajgar a Feřtek byli úzce spjati, snad pupeční šňůrou, s totalitní nadstavbovou svazáckou organizací Prázdninová škola Lipnice.

   V lednu 1992 jsem ministrovi Karlu Dybovi dal svůj osobní závazek, že udělám vše pro to, aby majetek bývalého SSM byl do kompetence ministerstva převeden nejpozději do 31.3.1992, kdy tento úkol jsem považoval za termínově nutný, a přitom vlastní termín za reálný. Šlo hlavně o splnění bodu 1 dohody. Tento termín se podařilo splnit, i když s odřenýma ušima. Všichni zmocněnci, s výjimkou dvou, se do úkolu zapojili s patřičnou zodpovědností. Podobně i ředitelé podniků a zařízení, až na jeden případ, uznali, že dělat potíže v realizované transformaci, by nevedlo k žádnému jejich prospěchu. A to i právě v době, kdy Martin Ulčák a Jiří Raška za podpory svých soukmenovců a různých právních poradců vyvíjeli enormní  snahu pro zrušení ústavního zákona (viz kap.IV). Hlavním předpokladem pro převod tzv. státních organizací bylo včasné zpracování jejich účetních závěrek k 31.12.1991. Zajištění tohoto úkolu vyžadovalo nejen odpovědný přístup vlastních zaměstnanců v organizaci, ale i aktivní spolupráci zmocněnců, především v působení na jednotlivé ředitele, aby termín závěrek byl dodržen a nebyl zbytečně protahován. Možná, že se to zdá být zcela samozřejmé, ale v porevoluční době, kdy svazáčtí bossové začali vystrkovat své růžky, to byl úkol značně náročný.

   S jistým uspokojením mohu konstatovat, že termín 31.3.1992 se podařilo splnit, i když poslední protokol jsem podepisoval v úterý 31.3.1992 cca v 19,00 hod na VčSÚZ v Hradci Králové. Zatímco ředitel VčSÚZ Jiří Desenský šel věci naproti, vládní zmocněnec Zdeněk Petrák si postavil hlavu. Jako hlavní důvod označil odbor ministerstva za nekompetentní s tím, že na ministerstvu věci vůbec nerozumí a že tudíž takové instituci on z hlediska své vlastní odpovědnosti  nemůže organizaci vydat. Věc jsme řešili složitě s FMF v průběhu měsíce března, osobně jsem se několikrát sešel s náměstkem Jaroslavem Jurečkou, naposled za účasti samotného zmocněnce v pondělí 30.3.1992. Tam konečně Jaroslav Jurečka nekompromisně zmocněnci Zdeňku Petrákovi přikázal, že je konec hry, a aby svůj úkol, daný mu pověřovací listinou, splnil. V čem byl zakopaný pes ? Zmocněnci, kteří vykonávali svou činnost jako svoje zaměstnání, byly státem placeni, a tak se Zdeňku Petrákovi nechtělo zbytečně přijít o svoje prebendy. Tedy nikoliv neschopnost ministerstva, ale snaha po snadném výdělku byla příčinou potíží. Bohužel MSK ČR bylo takovému postupu nakloněno. V té době hoši na tomto ministerstvu již rozehrávali svou hru a tak se jim hodily jakékoliv argumenty proti mé osobě i mnou řízenému odboru. Když jsem se později sešel s Jaroslavem Jurečkou v televizi před jedním živě vysílaným pořadem o majetku bývalého SSM (v polovině dubna), tak při prvním oslovení, ještě před vlastním vysíláním, se mně Jaroslav Jurečka omlouval. Na mou otázku, za co se mi omlouvá, odpověděl, že za dementní jednání jednoho zmocněnce Federální vlády.

   Nebyla to jediná epizoda se zmocněncem. Podobná, ovšem závažnější se odehrávala na CKM. Tam byl zmocněncem Miroslav Steiner. Situace byla o to složitější, že se zde  jednalo o majetek Federace a bylo nutno část tohoto majetku předat slovenské straně. Tu zastupoval ředitel Nadace, kterou ustavilo slovenské ministerstvo školství a předsedou (ředitelem) jmenovalo Petera Kompiše. S tímto člověkem jsem navázal osobní kontakty již v prosinci 1991, kdy jsem byl ještě před vánočními svátky v Bratislavě na první vzájemné schůzce. Tam jsme hledali společnou řeč, jak budou obě republiky při plnění ústavního zákona spolupracovat. Zápis z jednání byl sepsán ve slovenském jazyce a začátkem ledna jsem ho předložil k projednání do Komise vlády. Tam bylo jednoduše konstatováno, že MHPR ČR není kompetentní jednat se slovenskou stranou. Dál v tom však Komise nerozhodla. Tak jsem se Peteru Kompišovi omluvil a od té doby jsme se stali jakýmisi přáteli. V 1.čtvrtl.1992 jsme se několikrát setkali ve věci majetku CKM, vždy u ředitele CKM Ivana Breznena, pochopitelně za účasti zmocněnce Miloslava Steinera. Ten byl podobně jako Zdeněk Petrák měsíčně honorován od státu a rovněž i jemu honorář chutnal. Proto si vymýšlel různé nesmysly, kterými podmiňoval podepsání protokolu. Ivan Breznem nás po takovýchto výstupech zmocněnce vždy uklidňoval a říkal „já už jsem si na to, pánové, zvykl, Vás ale lituji“.Jednou nám vyprávěl, jak pan zmocněnec přijel do jednoho hotelu CKM na Slovensku a provedl tam kontrolu potravin. Při té objevil uskladnění určitého množství kvalitního známkového vína a po zjištění, že víno v lahvích je starší než 3 roky, nechal všechny lahve vylít do kanálu. Pro hotel to zaznamenalo ztrátu více než 100 litrů vína. Znalci tento čin ohodnotili, že jde buď o rozhodnutí vášnivého abstinenta v  rámci boje proti alkoholismu, nebo o čin člověka v deliriu tremens. Aby pozdržel podepsání protokolu co možná nejdéle, vymyslel si předložit k datu podpisu předávacího protokolu novou inventuru, do níž zahrnul všechno možné včetně nápojů, pečiva, běžného jídla a dalších nesmyslných položek. Když jsme mu s Peterem Kompišem říkali, že tyto blbosti nepožadujeme, neboť nepřebíráme rohlíky a limonády, ale podnik ve funkci jeho zakladatele v souladu s ústavním zákonem, a on jako zmocněnec by to měl vědět, trval na svém. Dokonce se obrátil na Komisi vlády o podporu. Té se takové body do programu hodily, neboť blábolit o nesmyslech a věcech nepodstatných byla voda na její mlýn. Pochopitelně, že jsem byl Komisí pokárán, že musím jít na ruku progresivnímu zmocněnci a ne nebezpečnému svazáckému řediteli. Na jednom jednání, v pořadí již čtvrtém, prohlásil Peter Kompiš, že je ochoten se zúčastnit v Praze jednání ještě jednou, ale naposled. Nezbývalo tedy, než se obrátit na Jaroslava Jurečku o pomoc. Jednání se konalo v polovině března za účasti všech stran včetně podporovatelů zmocněnce, tj. pracovníků MSK ČR. Ti se sice  postavili za požadavky zmocněnce, ovšem Jaroslav Jurečka jim nedal vůbec šanci a tak se stalo, že rovnou z FMF jsme odjížděli na CKM, kde jsme protokol k nelibě zmocněnce a pracovníků MSK ČR podepsali. Mě to ovšem stálo u formujících se nových transformátorů ztrátu další hvězdičky.

   Případ lesního zámečku  Veselíkov s několika hektary lesa, se saunou a vším papalášovským komfortem jsem popsal v odst.12 kap.VII. V této cauze si obzvláště chytře počínal ředitel AGM Jiří Uhlík. Tento ředitel patřil k těm lidem, kteří z hlediska přístupu k plnění ústavního zákona byli značně nevyzpytatelní. Sama organizace měla kontrolu nad nemovitostmi typu Veselíkova, na kterých měli eminentní zájem bývalí svazáčtí bossové. Jiřího Uhlíka jsem osobně poznal ještě ve funkci federálního zmocněnce, kdy jsme na FKC SM mapovali majetek v administrativní budově na Senovážném nám.24 (tehdy Gorkého nám.) a kdy jsme písemně podepsanou dohodou pověřili AGM, aby do doby transformace nadále spravoval movitý majetek v této budově. Jiří Uhlík v dubnu 23.4.1991, již za působení zmocněnců na majetku, podepsal s ředitelem SURTEC Tomášem Schejbalem smlouvu o pronájmu objektu Veselíkov. Zmocněnec Zdenek Matula tuto smlouvu spolupodepsal „s výhradou možného vyjádření FMF“. Takto formulovaná výhrada ukazuje na skrytou vychytralost lidí typu Uhlíka. Ten spolu se Schejbalem patřili mezi svazácké struktury. Oba hoši ubezpečili zmocněnce, že on touto výhradou hájí majetek státu, sami ale dobře věděli, že na nějaké ministerstvo se vykašlou a smlouvu nikdo nezruší, pouze soud, což by v té době  trvalo celá léta a navíc je otázka, jak by soud rozhodnul. Na to by stačil advokát typu tehdejšího ministra vnitra ČR Tomáše Sokola, který později obhajoval ty největší lotry, kteří šmelili se všemi možnými typy majetků. Jako ředitel ministerského odboru jsem měl snahu věc s Jiřím Uhlíkem zcela vážně řešit, narazil jsem však na naprostý nezájem opřený o podepsanou smlouvu. Poslední pokus jsem udělal ještě začátkem července 1992 v rámci předávání mé funkce Bohumilu Čihákovi, ale tehdy jsem už vůbec neuspěl. Bobby pronesl s naprostým klidem: „neposlouchejte pana Pobořila, nemá do toho již co mluvit, smlouva se rušit nebude“. Teprve později jsem pochopil, proč měl Jiří Uhlík u Bobbyho takovou podporu. Jiří Uhlík byl v 2.pol. roku 1992 interním (zamaskovaným) členem týmu a podílel se na přípravě návrhu transformace majetku do obchodních společností. Měl jsem možnost prostudovat si jeden z návrhů předložený Jiřím Uhlíkem. Tehdy jsem si mohl jenom odplivnout s poznámkou občanská sdružení, jako budoucí chudáci už moc šance nemáte.

   V předchozích třech odstavcích jsem popsal některé negativní jevy v procesu převádění majetku z Federace do České republiky. Chtěl bych čtenáři jemně naznačit a zafiksovat do jeho podvědomí, že to nebyla lehká práce, proti nestály jen špičky svazáků, ale i mnoho těch, kteří se tvářili do června jen tak na oko a plíživě připravovali změnu, která byla v naprostém rozporu se zájmy občanských sdružení, ale především odporovala předchozím jednáním zákonodárných sborů a vládních institucí. Po volbách v červnu 1992, již jako vítězové, převzali tito lidé, jak jsem je již dříve označil autoři obchodních společností, otěže do svých rukou.

8.4  Návrh na transformaci Správ účelových zařízení

   Po 1.4.1992 jsme se mohli na ministerském odboru začít zabývat vlastními transformačními úvahami podle bodu 1c usnes.vlády ČR č.423/1991. Nejvíce nemovitého majetku s možností jeho využívání pro potřeby dětí a mládeže bylo soustředěno na osmi účelových zařízeních, z nichž jedno (Středočeská účelová správa) bylo v srpnu 1990 v rozporu se zák.opatř.č.177/1990 zrušeno republikovým SM a převedeno do pražské SÚZ

   Již v únoru 6.2.1992 jsme vypracovali kriteria (viz odst.10 kap.VI a odst.9,2 kap.IX), která měla být výchozím podkladem pro transformační návrhy. Jak jsem v kap.VI uvedl, Komise vlády k tomuto návrhu nikdy nezaujala své stanovisko, takže materiál zůstal pouze v návrhu a Komisi dal prostor pro zahrávání věcí v pozdější době do autu. Současně byly během 1.čtvrl.1992 zaevidovány žádosti mládežnických organizací a dalších subjektů zaslané na MSK ČR, MŠMT ČR, Úřad vlády ČSFR a MHPR ČR. Takto bylo zaevidováno více jak 650 žádostí.

   Dne 17.4.1992 předložilo MHPR ČR do Komise vlády pod. čj.: 517696/92 ZO II „Návrh řešení transformace majetku bývalého SSM podle § 1 ústav.zák.č.497/1990  Sb., - 1.část – Správy účelových zařízení. Tento materiál uvádím v doslovném znění :

 Transformace majetku bude navržena formou likvidace všech účelových zařízení. Tato zařízení ztratila svůj statutární a právní základ a opodstatnění, jejich činnost je vázána na dotace a personálně se rozpadají. Při likvidaci se uvažuje s tímto postupem :

a)      jmenování likvidátorů provede MHPR ČR, zajištění vhodných pracovníků se projednává s příslušnými přednosty okresních úřadů tak, aby na tuto funkci byli dosazeni odborní a bezúhonní pracovníci s bydlištěm v místě příslušného SÚZ-u; jmenováním likvidátorů bude řešena i personální otázka stávajícího managementu

b)      termín likvidace bude vyhlášen k 1.6.1992, dokončení likvidace se předpokládá individuálně podle rozsahu a složitosti majetku jednotlivých zařízení, konečný termín nepřesáhne 30.11.1992

c)      likvidátorům budou uloženy omezující podmínky pro jednotlivá zařízení a jimi spravované nemovitosti, vyplývající z ústav.zák.č.497/1990 Sb., a to tak, že každé nemovitosti bude stanovena cílová transformace s uvedením hodnoty majetku v tomto rozsahu :

      - hodnota nemovitosti včetně pozemků

      - hodnota ZP

      - hodnota PPS

      - hodnota ostatního (zbývajícího) majetku

      - hodnota pohledávek

d)      ostatní majetek zlikviduje příslušný likvidátor ve své pravomoci a v rámci povinností vyplývajících z ustanovení obchod. zákoníku s tím, že výsledek likvidace musí být v aktivech (jedná se především o pohledávky, závazky a majetek nevázající se vyloženě na majetek nemovitostí, tj. např. majetek ústředí apod.)

e)      návrh do Komise vlády zpracovaný v rozsahu bodů a), b), c) bude ze strany MHPR ČR předložen do 15.5.1992, tj. do termínu konání Komise vlády ještě před parlamentními volbami.

   Dne 14.5.1992 předložilo MHPR ČR do Komise vlády pod čj.: 517997 – 77 další materiál, který navazoval na materiál předchozí, tj. materiál ze 17.4.1992. Z tohoto dokumentu vybírám pouze podstatné věci, ze kterých vyplývají tyto skutečnosti :

1)      Návrh cílového řešení transformace byl projednán ve dnech 6 – 7.5.1992 a dne 11.5.1992 pracovníky MHPR ČR s představiteli šedesáti dvou organizací Rady mládeže Čech, Moravy a Slezska, s pracovníky ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR a se členy poradního sboru Komise vlády, takže lze tento návrh považovat za objektivní řešení

2)      Návrh transformace je zpracován do tabulek v tomto rozsahu :

a) rekapitulace dle organizací  (počet stran = 1)

b) návrhy transformace jednotlivých nemovitostí a příslušného majetku movitého podle Správ účelových zařízení   (počet stran = 25)

c) tabulky nemovitostí z hlediska bližší specifikace   (počet stran = 132)

3)   Ze zpracovaného materiálu vyplývá, že z celkového majetku Správ účelových zařízení o hodnotě 688.538 tis.Kčs je stanovena cílová transformace majetku o hodnotě 566.825 tis.Kčs, tj. ve výši 82,3 %. Zbývající část majetku (nenavržená k cílové transformaci) činí 121.713 tis.Kčs v pořizovacích hodnotách. U tohoto majetku lze uvažovat se skutečnou hodnotou do výše cca 25 %, tj. 30.500 tis.Kčs. O tomto majetku by měli ve své kompetenci rozhodnout pracovníci jmenovaní pro konečnou transformaci Správ účelových zařízení tak, aby konečná likvidace jednotlivých správ (nebo správ  celkem) byla aktivní po vypořádání každé správy včetně jejich závazků vůči ostatním subjektům. Pro toto vypořádání lze tedy v průměru uvažovat s finanční částkou ve výši 30.500 : 7 = 4.350 tis.Kč na každou správu

4)   Výtěžek ve finančních prostředcích z převodů za úhradu, z prodeje (aukcí) a z vyrovnání rozestavěných staveb, který v pořizovacích hodnotách činí 96.687 tis.Kčs bude převeden na zvláštní účet MHPR ČR, čís.účtu: 10030-10026-001, SBČs Hlavní ústav pro ČR a z tohoto účtu po ukončení činnosti zvláštního odboru 77 – ZO II na účet, který bude zřízen pro financování činnosti mládežnického hnutí. Částka 96.687 tis.Kčs je vyjádřena v pořizovacích hodnotách, lze předpokládat, že transformací dojde k jejímu výraznému zhodnocení (i několikanásobnému včetně pozemků)

5)   Tato 1. etapa, kterou se řeší majetek Správ účelových zařízení, představuje hodnotu 688.538 tis.Kčs, což z celkového počtu majetku podniků, hospodářských a účelových zařízení bývalého SSM v hodnotě 1 807.352 tis.Kčs převedeného do působnosti MHPR ČR k 31.3.1992, činí 38,1 %.

   Z toho, co jsem zde uvedl, si musí sám čtenář udělat svůj vlastní názor, zda tato zvolená cesta byla v souladu s platnou legislativou, především pak se snahou autorů této legislativy tj. reprezentanty Federálního shromáždění a České národní rady a vládních činitelů obou vlád, tj. jak vlády federální, tak i vlády ČR, ale hlavně, zda naplňovala očekávání nově se utvářejícího dětského a mládežnického hnutí. Je možné, že navržené a projednané cílové transformace se mohly stát předmětem polemik a diskuzí. Na to měla být Komise vlády předem připravena. Stal se však pravý opak. Nejen, že balík 132 nemovitostí byl pro Komisi nestravitelný, ale toto množství u jednotlivých členů vyvolalo i jakousi hysterickou paniku a obavy, zda předložený návrh je seriozní. Komise vůbec nevzala na vědomí, že si to nevymyslel můj odbor na ministerstvu, ale že šlo o návrh předem široce diskutovaný ještě v době před ústavním zákonem. To ovšem Komisi příliš nezajímalo, ani nevzrušovalo. Není bez zajímavosti, že ani náměstek Jan Bělohlávek z MŠMT ČR k tomu nezaujal odpovědné stanovisko, přestože u konečného doladění byl osobně ředitel ministerského odboru mládeže, který přímo spadal pod Bělohlávkovu sekci.