KAPITOLA 03 Legislativní normy
3.1 Zákonné opatření předsednictva Federálního shromáždění čís. 177/1990 Sb., ze dne 18. května 1990 o některých opatřeních týkajících se majetku politických stran, politických hnutí a společenských organizací
Občanské iniciativy, které vznikly po listopadu 1989, měly svůj morální kredit, avšak neměly legislativní sílu řešit a rozhodnout o novém uspořádání majetko-právních vztahů na majetku SSM. V každém případě však byly hnacím společenským motorem, který ukázal cestu, jak dál s majetkem, který byl v letech 1970-71 nezákonně soustředěn do nově vzniknuvší centrální mládežnické organizace.
Nepřipravenost společnosti na společenské změny na konci roku 1989 je průkazným a logickým důkazem revolučního charakteru doby. V listopadu 1989 šlo o revoluci, i když se nestřílelo, nevraždilo, neplenilo a nikomu nebyl prakticky zkřiven ani vlas. O budoucnosti a osudech našeho státu se totiž nerozhodovalo v Parlamentu, ale zcela jinde, v tom ta revoluce. Málokdo si v létě 1989 dovedl představit, že komunismus ve východní Evropě padne bez výstřelu a že do té doby vládnoucí totalitní strany včetně jejich novodobých „SA-maršů“ složí své zbraně do rukou nikoho. Proto není divu, že nová exekutiva začínala od nuly a potřebovala určitý čas pro základní orientaci dalšího vývoje společnosti. Byl před ní úkol zabezpečit legislativně věci veřejné z hlediska demokratizace společnosti a odstranit totalitní způsoby a zvyklosti. Jak se jí to povedlo, to nechť si zhodnotí každý občan podle své vlastní filosofie.
Pokud jde o majetky KSČ a SSM, je možno s odstupem doby hodnotit, že poměrně brzy bylo vydáno legislativní opatření formou zákonného opatření. Toto opatření na jedné straně omezilo živelnost polednových iniciativ (kulatých stolů), na druhé straně však dalo zákonný start pro řešení věci.
Zákonné opatření z května 1990 je nezastupitelným dokumentem v kauze majetku bývalého SSM a současně je začátkem vstupu exekutivy státu do řešení majetkových vztahů občanských sdružení dětí a mládeže. V historii majetku má svůj důležitý význam, proto ho uvádím v doslovném znění:
Předsednictvo Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky se usneslo podle čl.58 odst.3 ústavního zákona č.143/1968 Sb., o československé federaci, na tomto zákonném opatření:
§ 1
(1) Převody vlastnictví nemovitého majetku politických stran, společenských organizací, Národní fronty, jejich orgánů a složek s právní subjektivitou, jakož i jejich právních nástupců se zakazují, jestliže těmto organizacím byly poskytovány dotace ze státních rozpočtů v době do 31. prosince 1989. Zákaz se nevztahuje na převody nemovitého majetku na stát.
(2) K platnosti smluv uzavíraných organizacemi uvedenými v odstavci 1 o převodu vlastnictví movitých věcí mimo obvyklé hospodaření, s výjimkou převodu na stát, se vyžaduje předchozí souhlas federálního ministerstva financí, pokud v jednotlivém případě hodnota převáděné věci, popřípadě věcí, přesahuje částku 5000 Kč.
(3) Nakládání s prostředky organizací uvedených v odstavci 1 uloženými na účtech termínovaných vkladů u bank a spořitelen se zakazuje. Nakládat s prostředky na běžných účtech, s pohledávkami a jinými majetkovými právy mohou organizace uvedené v odstavci 1 jen v rámci obvyklého hospodaření.
(4) Výjimky z ustanovení odstavců 1 a 3 může povolit federální ministerstvo financí.
(5) Právní úkony učiněné v rozporu s ustanoveními odstavců 1 až 4 jsou neplatné.
§ 2
Organizace uvedené v § 1 odst.1 nemohou zřizovat podniky a hospodářská zařízení, vkládat své příspěvky do již existujících sdružení, společných podniků, obchodních společností a nadací, ani nové zakládat. Výjimky z tohoto ustanovení může povolit vláda republiky příslušná podle sídla organizace.
§ 3
(1) Politické strany, politická hnutí, občanská sdružení, jejich orgány a složky s právní subjektivitou a právní nástupci Národní fronty jsou povinny sestavit výkaz svého majetku ke dni 30. dubna 1990 a předložit jej do 30. června 1990 federálnímu ministerstvu financí. Současně jsou povinny tomuto ministerstvu oznámit všechny převody svého nemovitého majetku a převody vlastnictví movitých věcí mimo obvyklé hospodaření, pokud v jednotlivém případě hodnota převáděné věci, popřípadě věcí, přesáhla 5000 Kč, dále nakládání s prostředky uloženými na účtech termínovaných vkladů u bank a spořitelen v době od 1. listopadu 1989 do účinnosti tohoto zákonného opatření.
(2) Příslušné státní orgány jsou oprávněny kontrolovat správnost údajů podle odstavce 1.
(3) Nepředloží-li organizace doklady uvedené v odstavci 1 ve lhůtě tam stanovené, je povinna zaplatit do státního rozpočtu federace částku 5000 Kč za každý den prodlení.
(4) Nepřiznaný majetek přechází do vlastnictví České republiky nebo Slovenské republiky podle sídla organizace, ledaže organizace prokáže, že k nepřiznání majetku došlo bez jejího zavinění a nebo že jde o majetek pořízený organizací bez použití dotace ze státních rozpočtů. Případné spory rozhodují orgány státní arbitráže.
§ 4
Podrobnosti postupu podle § 1 odst.2 a § 3 odst.1 upraví vyhláška federálního ministerstva financí.
§ 5
Toto zákonné opatření nabývá účinnosti dnem vyhlášení.
§ 6
Toto zákonné opatření pozbývá účinnosti dnem 30. září 1990.
Podepsáni : Havel v.r., Dubček v.r., Čalfa v.r.
K textaci jednotlivých odstavců zákonného opatření není potřeba dalších komentářů. V zásadě šlo o moratorium, které zakázalo jakékoliv manipulace s majetkem KSČ a SSM s možností výjimek, které byly v kompetenci Federálního ministerstva financí. Jeho platnost byla prodloužena v návaznosti na účinnost ústavního zákona.
S vydáním zákonného opatření souvisí i transformace kulatých stolů do majetko-právní unie. Její činnost je popsána v minulé kapitole. Přes vydané moratorium pokračovala práce občanských iniciativ dál a majetko-právní unie připravovala své návrhy jako podklad pro období, kdy Federální shromáždění přijme ústavní zákon. Zákonné opatření mělo tak vytvořit ochranný časový prostor pro období, kdy s majetkem nadále nakládal Svaz mladých a hrozilo nebezpečí různých spekulací a machinací. Tomu se však zcela zabránit nepodařilo a to ani dokonce po vydání ústavního zákona.
3.2 Ústavní zákon čís. 497/1990 Sb., ze dne 16. listopadu o navrácení majetku Socialistického svazu mládeže lidu České a Slovenské Federativní Republiky
Podobně jako u zákonného opatření je uveden ústavní zákon v plném znění. Než-li k tomu však přistoupím, považuji za užitečné se zamyslet nad některými kategoriemi, které souvisejí se spravedlností a dobrem a s tím, jak je schopno lidstvo se s těmito fenomény vyrovnávat a vypořádávat. V této úvaze se pokusím o jakousi transformaci myšlenek známého sovětského disidenta a spisovatele Alexandra Solženicyna (1918–2008).
Značná část lidstva je přesvědčena, že spravedlnost se skládá ze dvou polovin a to dobro vítězí a zlo je potrestáno. U nás komunistické zlo trvalo od roku 1948, a snad s malou přestávkou kolem roku 1968, až do 10. prosince 1989, kdy odstoupil z veřejného života poslední boss totalitního režimu soudruh Gustáv Husák. Několik dní předtím se podlomily židle i ostatním soudruhům. Soudruh Milouš Jakeš prohlásil na televizní obrazovce na podzim roku 1995 (již nevím, proč se tam dostal), že při zasedání komunistické strany, tím myšleno asi nejužšího byra za účasti nejbližších vyvolených, zažili plno legrací. Kdo by tomu nevěřil? Po čtyřicet let to byli samostatně nemyslící pimprlata, jejichž špagáty vedly daleko až do Kremlu. Možná podle toho, jak Kreml natáčel vodítka, řvali soudruzi smíchy anebo se možná také podělávali, nikoliv smíchy, nýbrž ze strachu o své krky. Možná, že někdy byl smích i výsledkem jejich sebejistoty, co si mohou ke spoluobčanům beztrestně dovolit. Od roku 1985 se však nitě mezi Prahou a Moskvou začaly přetrhávat a soudruzi v Praze silně znervózněli. Zblbnuli a pomátli se tak, že začali zcela vážně uvažovat o tom, jak oplatit Moskvě “bratrskou pomoc“ z roku 1968. A tak rozdíly mezi brojlery a boilery, jak to předvedl Jakeš ve svém slavném projevu na červeném hrádečku v létě roku 1989, jim převrátily myšlení na ruby, že ze sebe začali dělat kašpary a svým způsobem otevřeli, proti své vůli, cestu pro revoluční změny ve společnosti.
Kolik zla bylo od listopadu 1989 potrestáno? Snad až na jednu výjimku žádné, totiž výjimku, kdy se možná omylem podařilo dostat do klíčového průmyslu jednoho z gaunerů normalizačního komunistického režimu soudruha Miroslava Štěpána I ta však působila spíše fraškou, než-li odhalením skutečného zla. Sám Štěpán byl přesvědčen, že on byl tím pravým “gorbačovcem“, který je jediným vyvoleným a správným komunistou stát v Československu v čele proklamované perestrojky, žel přírodě zprofanovaní ortodoxní partajníci ho nebrali vážně a nedali mu možnost k záchraně socialismu v Čechách. Že se choval jako nadutec a nafoukanec nebo že by nařídil masakrovat protestující davy v době, kdy se už komunistická loď začínala potápět, a kdy davy rozháněly vodní děla a presovaly sítě obrněnců, to s dávkou své ironie zcela odmítl. A co ostatní gauneři, ti jako by vůbec neexistovali a tvářili se jako já nic, já muzikant.
Pokud bychom se např. pokusili v rámci vyslovené teze: “dobro vítězí a zlo je potrestáno“ přirovnat československý komunismus k Třetí říši Adolfa Hitlera, dopadli bychom zcela katastrofálně. Když se chtěli západní Němci vyrovnat se svou minulostí, postavili po válce od roku 1945 až do poloviny šedesátých let před soud osmdesát šest tisíc nacistických zločinců, z toho jich odsoudili více jak čtvrtinu. To ve srovnání s námi zní skutečně neuvěřitelně, přímo groteskně. Skrývá se v tom také určitá beznaděj pro oba národy. Možná, že to zavání určitou naší mentalitou nebo opatrnictvím, či švejkovstvím ve stylu „já na bráchu, brácha na mě“.
Ve světové literatuře se najde nepřeberné množství úvah, které jsou varující a silně alarmující. Dovolím si spisovatele Alexandra Solženicyna citovat doslovně:
„Musíme veřejně odsoudit samu ideu, která opravňuje jedny, aby utlačovali druhé. Mlčíme-li o zlu a zaháníme-li je hlouběji do těla, aby nevylezlo na povrch, tím je jen zaséváme a ono v budoucnu tisícinásobně vzejde. Jestliže zločince netrestáme, ba ani morálně neodsuzujeme, pak nejen chráníme jejich ničemné stáří, ale podrýváme tím veškeré základy spravedlnosti nových generací. Proto mladí vyrůstají tak “lhostejní“, nikoliv pro “nedostatky ve výchovné práci“, ale pro špatné příklady. Mladí se tak učí, že podlost na světě se nikdy netrestá, nýbrž že vždy přináší blahobyt.“
Je to jistě zajímavá úvaha, jisté však je, že výchova mladé generace je diskutována co svět světem stojí a ti staří vždy říkají “to za našeho mládí nebylo“, a tak výchova kráčí ruku v ruce i s příklady, neboť jak se říká “příklady táhnou“. Nemalou roli ve výchově jistě hrají i občanská sdružení, která pracují s mladými lidmi. Příklady však vždy mládí ovlivňují. S tím lze se Solženicynem jen souhlasit.
Morální odčinění zločinů musí jít pochopitelně ruku v ruce i s jinými atributy, mimo jiné i s majetkovou satisfakcí, A tak ústavní zákon byl prvním signálem, že nastává čas, kdy začneme sami dělat něco se svou neblahou minulostí. Zákon přichází přesně rok po revoluci. Je to zákon ekonomický, ale již z jeho preambule je možno pociťovat politickou vůli. V každém případě jde o dokument doby a takto by měl být vnímán a posuzován. Zde doslovné znění:
Socialistický svaz mládeže se považoval za „blízkého spolubojovníka“ Komunistické strany Československa, byl jí ve své činnosti podřízen a připravoval své členy ke vstupu do komunistické strany. V důsledku toho se podílel na všech neoprávněných výhodách, které si komunistická strana Československa přisvojila. K částečnému odstranění následků tohoto stavu se Federální shromáždění usneslo takto:
§ 1
Podniky, hospodářská a účelová zařízení Svazu mladých, nástupce Socialistického svazu mládeže, přecházejí dnem účinnosti tohoto ústavního zákona bez náhrady do vlastnictví státu – České a Slovenské Federativní Republiky.
§ 2
(1) Svaz mladých, jeho orgány a organizační složky jsou povinny do 30 dnů ode dne účinnosti tohoto
ústavního zákona vydat státu – České a Slovenské Federativní Republice nemovité a movité věci, peněžní prostředky a majetková práva, kromě majetku uvedeného v § 1 tohoto ústavního zákona, které měl bývalý Socialistický svaz mládeže v držení ke dni 31. prosince 1989. Jde-li o věci nemovité, zapisuje se od účinnosti tohoto ústavního zákona v evidenci nemovitostí jako jejich vlastník Česká a Slovenská Federativní Republika.
(2) Ustanovení odstavce 1 se nevztahuje na nemovité a movité věci, peněžité prostředky a majetková práva, k nímž měly právo hospodaření základní organizace bývalého Socialistického svazu mládeže.
(3) Ustanovení odstavce 1 se nevztahuje na movité věci tvořící součást kancelářského a obdobného vybavení, jejichž pořizovací cena nebyla vyšší než 5000 Kčs.
(4) Nejsou-li věci a majetková práva uvedené v odstavci 1 ke dni účinnosti tohoto ústavního zákona v držení Svazu mladých, jeho orgánů a organizačních složek, je Svaz mladých povinen vydat do 30 dnů ode dne účinnosti tohoto ústavního zákona státu – České a Slovenské Federativní Republice peněžitou částku odpovídající ceně těchto věcí nebo majetkových práv ke dni 31. prosince 1989, pokud nejde o věci a majetková práva , které byly státu vydány již přede dnem účinnosti tohoto ústavního zákona.
(5) Ustanovení odstavce 4 se nevztahuje na věci, peněžité prostředky a majetková práva, které jsou v držení organizace Pionýr.
(6) Ustanovení odstavce 4 se nevztahuje na věci, peněžité prostředky a majetková práva, které byly bezplatně převedeny do vlastnictví jiných osob s povolením Federálního ministerstva financí.
§ 3
Vláda České a Slovenské Federativní Republiky upraví po projednání s vládou České republiky a s vládou Slovenské republiky podrobnosti a postup při provádění § 1 a 2.
§ 4
Vláda České a Slovenské Federativní republiky po dohodě s vládou České republiky a s vládou Slovenské republiky stanoví rozdělení tohoto majetku tak, aby byl použit výhradně pro potřeby dětí a mládeže.
§ 5
Ode dne účinnosti tohoto ústavního zákona se na Svaz mladých, organizaci Pionýr, jejich orgány a organizační složky nevztahuje zákonné opatření předsednictva Federálního shromáždění č. 177/1990 Sb., o některých opatřeních týkajících se majetku politických stran, politických hnutí a společenských organizací, ve znění pozdějších předpisů.
§ 6
Tento ústavní zákon se nevztahuje na nemovité věci ve vlastnictví státu, které byly na základě hospodářské smlouvy odevzdány bezplatně Socialistickému svazu mládeže do trvalého užívání.
§ 7
Tento ústavní zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 1991.
Podepsáni : Havel v.r., Dubček v.r., Čalfa v.r.
3.3 Právní analýza ústavního zákona
Ve společnosti se najde vždy spousta kritiků, většinou toho sami moc nevymyslí, zato k tomu,
co vymyslí někdo jiný, mají zcela zaručeně kvalifikované připomínky. To pochopitelně potkalo i samotný ústavní zákon. Kritici byli na různých místech, dokonce se kritikou neskrývali ani sami svazáci (kap.IV). Nebudu se zde zabývat nějakými klepy, dám na odborná stanoviska právních expertů.
Začátkem roku 1992 jsem z titulu své funkce požádal legislativně-právní odbor tehdejšího Ministerstva pro hospodářskou politiku a rozvoj ČR o zpracování zprávy k legislativním nedostatkům převodů majetku bývalého SSM. Svoji zprávu vydal ministerský odbor dne 10. dubna 1992. Zprávu uvádím ve zkrácené úpravě, konstatuje se v ní:
1. Prvním právním předpisem je zákonné opatření čís.177/1990 Sb., které nabylo účinnosti dnem 18.5.1990,. Jeho účinnost byla prodloužena závazným opatřením předsednictva Federálního shromáždění čís.363/1990 Sb., do 31.3.1991.
2. Logickým pokračováním tohoto dokumentu je ústavní zákon čís.497/1990 Sb. V § 3 zmocňuje vládu ČSFR upravit podrobnosti a postup při provádění tohoto ústavního zákona, a to po dohodě s vládami obou republik. Z dikce uvedeného paragrafu vyplývá, že zákonodárce měl na mysli vydání obecně závazného právního předpisu vládou ČSFR, a to ve formě nařízení vlády. Naskýtá se otázka proč vláda ČSFR nevydala toto zákonem předpokládané nařízení ? Výraz upraví jednoznačně ukládá povinnost vlády nařízení vydat, jinak by totiž bylo použito výrazu může upravit.
3. Místo obecně závazného právního předpisu však vláda ČSFR vydala pouze několik usnesení, což je nedostatečné. Vláda ČSFR měla v nařízení vlády vymezit a konkretizovat rozsah majetku, který ústavním zákonem přešel do vlastnictví státu, jakož i podrobnosti postupu při jeho převádění. Toto (nevydané) nařízení vlády mohlo a mělo odstranit nedostatek ústavního zákona v odst.1 § 2, ve kterém je uložena povinnost povinným subjektům vydat majetek státu (ČSFR), ale není uvedena právní skutečnost, která by zakládala převod vlastnictví majetku. Interpretační potíže činí samotná formulace § 2, v němž je stanoveno, že povinné subjekty jsou povinny do 30 dnů ode dne účinnosti ústavního zákona vydat státu majetek. Z citované formulace však výslovně nevyplývá, v kterém okamžiku dochází k přechodu vlastnického práva z povinných subjektů na stát.
4. V souvislosti s bodem 3 je nutno upozornit, že z právního hlediska nelze ztotožnit obsah pojmu vydání věci a nabytí vlastnického práva, jelikož pouhým vydáním věci vlastnické právo nepřechází. Právní řád vyžaduje některý z titulů, které ústavní zákon postrádá.
5. Ústavní zákon neobsahuje ustanovení o převodu části majetku bývalého SSM do vlastnictví republik. Hovoří pouze o předání lidu ČSFR, resp. o vlastnictví státu – České a Slovenské Federativní Republiky. V čl. 4 odst.4 ústav.zák.č.143/1968 Sb., o československé federaci je uvedeno, že vlastnictvím České a Slovenské Federativní Republiky je majetek ve státním vlastnictví, který slouží k zabezpečování jejích úkolů v oblasti svěřených ústavním zákonem Federálního shromáždění do její působnosti. Z pohledu tohoto ústavního zákona byl převod majetku bývalého SSM sice oprávněný, avšak z dikce citovaného čl. 4 vyplývá, že účelem federálního majetku je zabezpečování úkolů federace. Protože od samého začátku bylo jasné, že z výnosů a likvidace majetku bývalého SSM mají být uspokojovány potřeby jiných subjektů v ČR a SR a nikoliv potřeby federace, mělo být ustanovení o převodu majetku z vlastnictví ČSFR do vlastnictví ČR a SR výslovně v ústavním zákoně o majetku bývalého SSM obsaženo.
S odstupem dvou let byl v březnu 14.3.1994 vypracován Ústavem státu a práva Akademie věd ČR, nezávisle na zprávě předchozí, nový posudek. Tento posudek si vyžádal 1.náměstek ministra hospodářství ČR Václav Kupka a na analýze ústavního zákona se podílelo osm vědeckých pracovníků včetně ředitele ústavu Viktora Knappa. V úvodu tito experti konstatují, že ústavní zákon čís.497/1990 Sb., je právnicky nedomyšlen, vnitřně rozporný a jeho legislativní úroveň mimořádně nízká. A na co se experti zaměřili ? :
1. Promlčení a vydobytí majetku v případě jeho nevydání
Výchozí otázkou je kvalifikace povinnosti bývalého SSM, resp.jejich právních nástupců či likvidátorů, vydat majetek podle zákona. Ten rozlišuje jednak přechod vlastnického práva , a popř. jiných s ním spojených práv, na stát bez právního úkonu, a jednak povinnost vydat majetek, tzn. tento majetek státu odevzdat (§ 2). Tato koncepce je právnicky zcela nedomyšlená a pokud jde o povinnost vydání nemovitostí rozporná (nemovitosti vydat do 30 dnů a vlastnické právo státu zapsat ke dni účinnosti zákona).
Otázka promlčení se může týkat jen věcí, u kterých zákon stanoví jejich vydání (§ 2), přičemž ale promlčení asi vůbec nepřichází v úvahu u nemovitostí. V otázce promlčení je rozhodující kvalifikace povinnosti vydat majetek. Tato povinnost vydat věci podle zákona není občanskoprávní a nespravuje se občanským zákoníkem, nýbrž je veřejnoprávní a spravuje se, není-li jiné zákonné úpravy, pravidly vydanými vládou podle § 3 ústavního zákona.
Povinnost vydat majetkové hodnoty podle § 2 se jakožto povinnost veřejnoprávní podle § 100 a násl. občanského zákoníku nepromlčuje a poněvadž ani ve veřejném právu není ustanovení o promlčení, nepromlčuje se vůbec.
Ze závěrů, že povinnost podle ústavního zákona je veřejnoprávní, dále vyplývá, že pro její uplatnění, ani eventuální vydobytí, není příslušný soud.
2. Výraz držení
Ustanovení § 2 ústavního zákona používá nezřetelného výrazu držení. Je pravděpodobné, že tím nemíní držbu ve smyslu § 129 a násl. občanského zákoníku, nýbrž volí tento výraz vzhledem k neujasněným vlastnickým vztahům SSM. Držení ve smyslu ústavního zákona je třeba chápat extenzivně a rozumět jím vlastnictví SSM, užívání svěřené mu státem, jistě i držbu, pokud by to přicházelo v úvahu, věřitelství pohledávek, atd. Pakliže měl SSM v držení cizí věc, tzn.věc, která vlastnicky náleží někomu jinému a SSM ji nabyl do své detence, popř.občanskoprávní držby, na základě nějakého občanskoprávního titulu (např. nájem, vypůjčením apod.), režim ústavního zákona se na tyto věci nevztahuje.
3. Upravení podle § 3 ústavního zákona
Ustanovení § 3 neurčuje, jakými právními formami vláda bývalé ČSFR upraví podrobnosti a postup při provádění ústavního zákona. Stanoví pouze, že se tak má stát po dohodě vlády federální s vládami republik, což je od 1. ledna 1993 nerealizovatelné. Poněvadž ústavní zákon nemluví o právní úpravě, mohla vláda tuto úpravu provést jak nařízením vlády, tak prostým vládním usnesením.
4. Charakter ústavního zákona po 1.1.1993
Prodlením vlády při provádění ústavního zákona došlo k tomu, že zákon změnil svůj charakter.
Od 1.1.1993 na základě čl.112 odst.3 Ústavy ČR ztratil charakter zákona ústavního a nadále platí jako zákon obyčejný, či prostý. Tato skutečnost by při podrobnějším posouzení mohla věc značně zkomplikovat, experti nedospěli k jednotnému názoru, proto se problému vyhnuli.
Nebudu dále analyzovat uvedené zprávy, či posudky. Pouze konstatuji, že názory odborníků jsou rozporné. Doba ukázala, že neupravením podrobností a postupu podle § 3 ústavního zákona formou vydání obecně platného legislativního předpisu, byl proces vydání majetku zkomplikován, protože usnesení vlády zavazuje k povinnostem pouze státní úředníky, zatímco pro ostatní subjekty je jakýmsi cárem papíru. Pokud experti na Akademii věd ČR dospěli k závěru, že vydat majetkové hodnoty nelze řešit soudní cestou, ale pouze správní exekucí, pak se člověk musí pozastavit nad úrovní soudnictví v průběhu první poloviny 90-tých let. A nejen soudnictví, ale celého právního systému. Z různých úrovní bylo v té době na vydání majetku podáno zhruba 100 žalob, které od roku 1992 projednávaly jednotlivé soudy po celé republice a nikdo ze soudců na tuto skutečnost neupozornil, ani žalobu nevrátil jako bezpředmětnou. Několik žalob podaných v roce 1992 okresními úřady bylo dokonce rozhodnuto ve prospěch žalobce. Nevím, zda si závěr posudku Akademie věd ČR vykládám správně, proto svoje stanovisko vyslovuji pouze jako svůj názor a věc ponechávám nadále jako problém na právní úrovni.
Jako ukázku jedné z nejzávažnějších kauz uvádím rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 čj. 19 C 312/92-50 ve věci žalobce České republiky proti žalovaným Svazu mladých a Republikovému koordinačnímu centru Svazu mladých, vydaný samosoudcem JUDr.Lubomírem Novákem s nabytím právní moci rozsudku dnem 20.12.1996 :
Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci částku 101,150.760,- Kč a 82.456,35 USD s 3 % úrokem z prodlení od 1.2.1991 do 14.7.1994 a s 16 % úrokem z prodlení od 15.7.1994 a to do 3 dnů od právní moci rozsudku s tím, že plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost druhého žalovaného.
Zaplatil-li, či nezaplatil-li Svaz mladých ? Toť otázka. Sto jedna milionů korun a osmdesát dva tisíc dolarů jistě nejsou částky, nad kterými by se dalo jen tak mávnout rukama. A pokud je někdo šikovně někam protizákonně zašantročí, jistě by měly soudy zapracovat. Takže se k tomu v dalším líčení historie samozřejmě vrátím.